Bezvětří.
Má básník v duši své momenty hrozné ticha,
kde jásat nemůže, kde ani nezavzdychá,
kde píseň, trilek jen a oda, chorál vázne,
kde pro síť satiry je mělké vše a prázdné,
kde šedivé jsou dny a nebe olověné;
sta prázdných oblaků se stády v dálku žene
bez kapky jediné na spráhlou půdu suchou;
myšlenkou nebodán a nejat ani tuchou
zří marně v strašnou hloub své duše rozceněnou,
jež druhdy pyšnila se kaskad stříbrem, pěnou
a zněla ohlasy sta roztříštěných hromů.
Jak rád by zpíval jen, leč nemá co a komu!
I skloněn nad propast své duše zděšen patří,
jak samý stín a stín se s pavučinou bratří,
a lačně naslouchá, zda z dálky neozve se
ten temný, dutý zvuk, jak ohlas kopyt v lese
jenž pojí, splítá se a roste v obdiv rytmy,
ba skoro se mu zdá, že na dně v mračném přítmí,
kam hledí vzpínaje v hloub oko ducha snící,
již slyší dunět z tmy v tmu vody padající...
25