Legenda o štěstí.
Tři poutníci se sešli cestou k jihu,
do svaté země šli; kdes po Alpami
se sešli v horské krčmě. Číše vína
jim kynula po namáhavé cestě
a při té v hovoru se upoutali.
Děl první z nich: Já nepoznal jsem štěstí,
a proto jdu je hledat v svaté zemi.
Děl druhý z nich: Já lidské štěstí poznal,
však nestačilo představám mým z dálky,
tož do svaté jdu země, bych je poznal.
Děl třetí: Já jsem poznal lidské štěstí,
však příliš těžce na duši mou padlo,
že všady provází mne touto tíhou,
že snažím se, je zapomnít co nejdřív
a proto cesta má do svaté země.
Pak připili si a šli spáti všichni.
Ó lidské štěstí – jednou nepoznané!
[83]
Ó lidské štěstí – poznané jen zčásti!
Ó lidské štěstí – poznané až příliš!
Žel – každý musí hledat svatou zemi,
ať nepozná, ať poznal i ať příliš.
Jak možno jest, se nezamyslit nad tím?
84