Chmurný vítr noční.
Le vent sinistre de la nuit.
Leconte de Lisle.
Chmurný vítr noční
fičí v komínech.
Strachu! svůj rej počni
v samotáře snech.
Jak to hučí, třeští
v uschlých snětí dešti
z daleka a blízka
tryská, píská, vříská
po stropu i zdech.
Jak by závodilo
peklo v šeru tom,
v sen mi uhodilo
z dálky cos jak hrom.
Jen v to skučné vytí
z daleka se řítí
jako divá smečka,
kdo to k jitru přečká?
Sténá keř i strom.
97
Všecky hrůzy lesů
z vlhkých vstaly míst,
z mýtin, blat a vřesů,
z pustých skalných hnízd,
vzpjaly hnáty křivé,
ku vsi v jízdě divé
se teď jejich tlupy
kolem plotů kupí,
slyš ten jek a hvizd!
Černých mračen síla,
z kterých řev ten spad,
teď se zastavila
u hřbitovních vrat,
teď se bouří žene
po zdi rozbořené,
jakby chtěla děsná
mrtvé budit ze sna,
zvát je do svých řad.
Jak se můrou dusím
v těsné jizbě své,
mysliti co musím
na všecky, jež rve
v bezpouté své moci
chmurný vítr noci,
v hazuce tmy šeré
strká je a pere,
bodá je a štve.
Darmo usnout zkusím,
nový ráz, až strach
98
a já myslit musím
na rybníků svah,
jak na staré vrby,
jež se k vodě hrbí,
hází provaz, v smyčku
klade chřtán a kličku
zdvihá samovrah.
Co to řve a hýká,
praská v topolech,
myslím na lesníka
v skalných výmolech,
sotva hlídku počal,
noha sjíždí v močál,
v snětí třesk, kvil ptáka
bludičky svit láká
v zcestí v plápolech.
Tóny prodloužené
z rejstříků zní všech,
dál se již to žene
ve odstínů stech.
Kdo se vzbudil, slova
modlitby šept, znova
usnul, jizby tiší
spokojen, že slyší
miláčků svých dech.
V rozbouřené nitro
skanul sladký sen.
99
Rozpršené jitro
zří mi do oken...
Jak by v horahora v horu
rostla na obzoru,
černých mračen hrady
strou se nebem všady
ve podzimní den...
100