V.
Třetí idylka antická.
Osoby:
Filosof Plato.
Deotyma.
Scena:
Studovna Platonova.
Plná zář slunce padá na sochu šklebícího se fauna,
který stojí mezi vásami a urnami
plnými svitků rukopisných.
Časné jitro.
[151]
Plato.
Co to bylo v dnešní noci,
kdo by uhodnouti moh?
jak by zaklet kouzel mocí
povstal ze snů Kozonoh,
starý Pán, v mé sny se díval,
a co z hvězd mi akkord splýval
v zmatený a zpilý sluch,
vedle mne již stanul bůh.
Deotyma.
Na vodě jak v hvězdách kola
táhnou se a šíří v dál,
hvězda hmotu dole volá,
skutečnost pak ideal.
Slyšel jsi ty sladké zvuky,
v žití příkré nesouzvuky
zněly hudbou rajských ech,
Kozonoha spáti nech!
[153]
Plato.
S mystických hvězd čarokruhu
slétá sladký onen zpěv,
v čilimníky zkvětlém luhu
kmit se kosmatý ten zjev.
Nechť jsem hudbou hvězdnou zpilý,
zapudit jej nemám síly,
cítím v nebes oblasti,
hmota jest mou součástí!
Deotyma.
Chápej hmotu! – To jest žula,
ale křídla připni ji!
Co tvá vůle pevně skula,
netav smyslů orgií.
Jeden bůh v nás věčně žije,
zvi jej moudrost, poesie,
zvi jej svoboda neb řád,
Kozonoha nech však spát.
Plato.
Díš to lehce – jak to možná,
bytosti mé on též díl,
duše vilkávelká, přísná, zbožná,
sama řekni, nač bych žil?
Žití strom se k nebi vzpíná,
čím jsem pod ním, vetchá třtina,
věř, ten souzvuk věčných hvězd
pouze echo žití jest!
154
Deotyma.
Snad máš pravdu. Jedno žití
z ducha, hmoty tryskne v sled,
jenom píti je a píti
žíznivý náš touží ret!
Pojď již, na mé srdce klesni,
tam se do hudby sfer vesnivesni,
růže slzí, chví se hloh – –
Plato.
I v nich hnul se Kozonoh.
155