IX.
První idylka ze žaláře.
Osoby:
Tasso Torquato.
Leonora z Este.
Scena:
Malá jizba v klášteře sv. Onufria v Římě.
Zdi bílé, bez ozdob, pouze na zadní stěně obrovský krucifix.
Tasso na smrt chorý v křesle u okna zamřížovaného,
jímž vniká umírající slunce.
Leonora u dveří, plachá a postrašená.
[173]
Tasso.
Jakýs démon, odkud vstal
z kouta jizby mojí šeré?
Tisícerá vlákna stkal,
z které mé jen dumy, z které?
Co chce, marně já se ptal.
Leonora.
Pravdu díš, zlý duch to byl,
na tebe leh, já to zřela,
krev ssál ze všech tobě žil,
vryl ti všecky vrásky čela,
ztučněl ze zbytků tvých sil.
Tasso.
Žhavý spletl na mne bič,
mne jím šlohal bez ustání,
a já křičel, pryč jen, pryč!
On se chechtal v pohrdání.
Kdo jsi? křik jsem, on: Jsem chtíč!
[175]
Leonora.
A co laur ten, kterým skráň
tvá mnou ověnčena byla,
v mozku tvého vetchou tkáň,
nebyl odvaha a síla?
Jak je svěží, pohleď naň!
Tasso.
Sláva? Já jsem lásku chtěl!
Teď to pálí, hněte, šlohá,
vidím pouze klubko těl,
našich těl – však nezřím Boha.
Proklínám vše, co jsem pěl!
Leonora.
Šílíš, Tasso! Ideal
tvůj byl, tuším, hmota nízká,
proč jsi výš své křídlo vzpjal?
Egoismu tvého miska
plna jest – co teď chceš dál?
Tasso.
Co chci? – Skutečně tě mít,
jak v snech tebe, tebe, tebe!
to otráví každý cit,
to krev střebe, duši zebe,
ký to div, se pobláznit.
176
Leonora.
Samé snění, samý vzmach,
v prázdno je to – pochop, Tasso!
Skoro před tebou mám strach...
Tasso.
A pak řeknu: Lhala’s, kráso,
ve všech vzdušných vidinách!
Lhala’s ve všem, v máje zjevu,
v růží plných poupatech,
lhala’s v nesmrtelném zpěvu,
lhala’s sladkém ve úsměvu,
lhala’s, rozkoš na svých rtech,
lhala’s, proto věčně kvílím,
lhala’s, lhala’s a já šílím
ze tvých prokletých lží všech!
Leonora.
Lhala? – Tasso, nikoli!
Jsem jak sníh a mramor čistá,
šílení tvé nebolí,
pro tvůj šíp v mém srdci místa
není, Kristus můj to ví!
Tasso.
A pak žárlím i na Krista!
177