NIRVANA.
Mdlý poutníku, jen dvéře tyto,
ó zaklepej, jsou poslední,
tam vše, co zde ti bylo skrytoskryto,
v mír věčný se ti rozední.
Tam zapomena, žes byl stvořen,
u cíle staneš zápasu
a budeš jako v zemi kořen,
jenž nezná změnu počasů.
Však je-li vnadidlo to marné,
hra stará znovu začne zas,
dál trpět život v muce žárné
co atom, buňka, květ a klas,
až v člověku zas zatraceném
se probudíš zpět k vědomí
a poznáš, bol že tvým je věnem,
kruh, jenž se nikdy nezlomí?
Co zbývá ti? Jen v resignaci
to břímě věčné dále nést,
být velkým v Sisyfově praci,
trn s kvítím sbírat u všech cest
a neskloněný v světa víru
ku slávě jako záští hluch
poslouchat, kterak u vesmíru
bůh jediný vře – žití ruch!
44