VI.
Ó smrti, moře bez všech břehů,
Ó smrti, moře bez všech břehů,
jež břehy života nám trháš!
kam trosky lupu svého vrháš,
sny, krásu, velkost, lásku, něhu?
Ó kdyby aspoň v úkoj sladký,
co velké, krásné tady bylo,
se v jiném tvaru navrátilo
ve novém zjevu staré látky!
Ó kdyby aspoň oči vlídné
v hvězd paprscích nám vzplály zase,
nám žehnajíce ve zápase
v své záři mystické a klidné!
Ó kdyby aspoň bílé ruce
v květ leknínový proměněné
v šer, který nad námi se klene,
nám dech a rosu střely v muce!
17
Ó kdyby větví houštinami
v noc vůně plnou, smutnou, ztmělou
ten sladký hlas byl filomelou,
jak byla by tu stále s námi!
Však marná přání, ve atomech
vše rozprášeno, rozptýleno,
sen, vzpomínka je naše věno...
Jak smutně hučí vítr v stromech!
18