È morta (1889)

Básně, Jaroslav Vrchlický

È MORTA.
I. Dvě tato pouze slova na obálce
II. Jak bouř, kdy řádí na horách,
III. Když luny hasne bílý pruh,
IV. Ó sladký hlase umlklý,
V. Zářící labuť vylétla
VI. Ó smrti, moře bez všech břehů,
VII. V té říši světla, jasné stíny duchů
VIII. My v denní shon se probouzíme,
IX. Ach, útěcho, ty rajský hoste,
X. Kde pouze v žalu třesem rtoma,
XI. Jak proroku, pod pouště nebem
XII. Ó matko, kterou stihla taká rána,
XIII. Jak vojáci jsme v palbě divé;
XIV. Já prostý poutník v světa kruhu,

È MORTA.
[1] È MORTA.
BÁSNĚ
JAROSLAVA VRCHLICKÉHO.
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1889
[3] (V srpnu 1889)
[4] SLAVNÉ A DRAHÉ PAMÁTCE KLEMENTINY KALAŠOVÉ. (Zemřela 13. června 1889 v Bahii.)
J. V.
[5]

„È morta.“

I.
Dvě tato pouze slova na obálce Dvě tato pouze slova na obálce
a jaká propast, Bože můj, z nich zeje! Tak mrtva, sama, opuštěná v dálce se srdcem plným touhy, beznaděje! Se srdcem plným touhy po domovu. Dřív mezi námi vřelo pouze moře, teď cestu neznáme k Jejímu rovu, nás dělí věčnosť – její vlny hoře. Víc neuzříme vlídné Její tahy, hlas dozněl pro vždy kouzlaplný, sladký. Co plachet zdraví rodných břehů prahy! Co ptáků letí přes ocean zpátky! Jen Ona nevrátí se, v cizí zemi spí Ona, vlast svou jež tak milovala, jí chtěla sloužit city a sny všemi, a lhostejnost a chlad jen od ní vzala. [7] Spí sama, za rubáš má všecky boje i přísnost duše, s kterou zřela vždycky na umění tak jak na božství svoje i v celý malicherný život lidský. Spí samasama, jako životem šla sama, jas v duši své a na rtech odříkání. Kdo poví nám jen, jaké děsné drama se hrálo v Jejím nitru v umírání? Kdo poví nám, co duší naposledy Jí táhlo, triumfů zda zašlých řada? Či pouze lodě v oceanu sledy, s níž domů vrátiti se srdce žádá? Zda matky hlas, či sester úsměv milý? Zda upřímný stisk věrné, družné dlaně? Co dělo se, kdo při Ní stál v té chvíli, kdy vlhký stín se klad’ na Její skráně? Ó jak to divné! Zde vřel život dále, ta malicherná o chléb půtka stálá, shon po úspěchu v práci, potu, žale, vír tuch a snů – a Ona umírala! 8 V tom snad jsme řekli: Život jaká báje! Nám radost, edenu host, v zracích plála, nám umění své otvíralo ráje i příroda – a Ona umírala! A stejné hvězdy, které u nás plály, ty zřely na strhané tahy Její, na upjatý zrak v nekonečnou dáli, na chvějící se rety v beznaději! To přešlo jako všecko. Dnes dvě slova na listu obálce tak chladně psána. Je mrtva. Nic víc, kdy, kde, ptáš se znova. Je mrtva. Dosti! Píseň dozpívána! Však Ona měla srdce těch, jenž věří, dlí v světle jistě, co my po tmě jdeme, my víme jen, jak den se smráká v šeři, jak slabí jsme i tam, kde milujeme! A ruka ruku chytá v slzách, v křeči. Zda žijem v skutku, jsme jen stíny poutí? Je mrtva – propasť zřel jsem stále větší a celou noc jsem slyšel moře douti! 9

II.
Jak bouř, kdy řádí na horách, Jak bouř, kdy řádí na horách,
po první ráně sta jich hučí a každý hřbet a každý svah se novým echem rozezvučí, Ažaž ohlasy vše splynou pak jediném bouřném ve hlaholu, od země výš až do oblak zní v jedné symfonii spolu: Tak v srdce když bol zalehne, hned první rána jiné vzbudí, jak z řady sopek vyšlehne žár bolesti a pálí v hrudi; Aa jako ze slují a skal bouř slévá se a roste echem, též bytost zahrne tak žal a roste v moře sny a vzdechem. Těch zmijí kotouč neroztneš, tu pravdu těcha neoklamá, jak na moři tak v srdci též bouř každá doznít musí sama. 10

III.
Když luny hasne bílý pruh, Když luny hasne bílý pruh,
dostává křídla lidský duch a v křišťálný se vznese vzduch. Ať mrtvý, živý, jedno jest! Stejně se vznese v moře hvězd, po stopách andělských jde cest. Tam v dáli moře duní v břeh, tam vítr chodí po hrobech, tam kdosi zbaví se snů všech. A silný láskou, vůlí svou nad pláně, které v luně žhnou, nad vlny, které temně vrou, Sese vznese v stále větší let ku domovu, k svým tíhne zpět jak padající hvězdný květ! Kraj známý brzy pozdraví, hor, lesů okruh modravý, zná místa, kde se zastaví. 11 V té chvíli cítí u čela, kdo spí, jak peruť anděla, jež tichá jde a nesmělá. Jen nakloní se zlehýnka jak svit, jenž skrad’ se s okýnka, jak povzdech a jak vzpomínka. A míru, klidu pln je vzduch. Tak denně v pouť se vydá duch, když luny hasne bílý pruh. 12

IV.
Ó sladký hlase umlklý, Ó sladký hlase umlklý,
zda ztich’ jsi docela? Van cítím slabý a dech mdlý jak peruť anděla! Ó sladký hlase umlklý, v té chvíli, než jsi ztich’, přes ocean tvůj dozvuk mdlý mně kol hlavy se mih’! Ten mroucí ohlas v duši mé zas vzkřísil zašlý svět, slast, již jen v snění tušíme, kdy hlas ten jásal, květ! Kdy všecky zvuky slavičí ve stupnici své nes’, jež duším pouze vyklíčí na cestě do nebes! Kdy kvetl v něm hvozd lilií a šuměl doubrav dech, žeh, jímž se vášeň opíjí v jásavých akkordech! 13 Kdy s hrdličkami v postesku se rozplýval a třás’, a v davů bouřném potlesku pak zalehnul a zhas’! Kdy u klavíru jako v snách nám chytal srdcí tluk, a jako duha smíru táh’ se v žití nesouzvuk! Ó v které písni naposled jsi jásal a se chvěl, než pro ztrnulý žasem svět jsi pro vždy oněměl? Či v nové síle, toužněji v neznámých světech zníš se nesa hvězdnou peřejí vždy k slunci výš a výš? Je možno, aby doznělo, co žilo, pro vždycky, jak smrt svůj dychla na čelo polibek mystický? 14 Ó v kterém zvuku přírody zníš, sladký hlase, dál? Zníš z lesů písní lahody? Zní z moře dna tvůj žal? Zníš z šumu klasů, trav a třtin blíž opuštěných cest? Jdu lesem, zahrnul mne stín – v mou duši padáš s hvězd! 15

V.
Zářící labuť vylétla Zářící labuť vylétla
s písní se noříc do světla. A tíhla výš a zpívala v dál světa, jež se stmívala. Hruď každou blahem zvlnila. Však na ní se báj splnila, Že,že, má-li znít labutí zvěst, pták musí smrt v svých ňadrech nést. 16

VI.
Ó smrti, moře bez všech břehů, Ó smrti, moře bez všech břehů,
jež břehy života nám trháš! kam trosky lupu svého vrháš, sny, krásu, velkost, lásku, něhu? Ó kdyby aspoň v úkoj sladký, co velké, krásné tady bylo, se v jiném tvaru navrátilo ve novém zjevu staré látky! Ó kdyby aspoň oči vlídné v hvězd paprscích nám vzplály zase, nám žehnajíce ve zápase v své záři mystické a klidné! Ó kdyby aspoň bílé ruce v květ leknínový proměněné v šer, který nad námi se klene, nám dech a rosu střely v muce! 17 Ó kdyby větví houštinami v noc vůně plnou, smutnou, ztmělou ten sladký hlas byl filomelou, jak byla by tu stále s námi! Však marná přání, ve atomech vše rozprášeno, rozptýleno, sen, vzpomínka je naše věno... Jak smutně hučí vítr v stromech! 18

VII.
V té říši světla, jasné stíny duchů V té říši světla, jasné stíny duchů
kde vznášejí se v šťastném zapomnění, jsem viděl Slávu, stála nad Ní v snění: Při davů jásotu a davů ruchu já dost Ti dala, děla, zlatem planou Tvé laury tmou a pláti nepřestanou. Pak přišla Přízeň, chvěl se jí ret němý, v své ruce věnec z bílých růží měla, nad mrtvé čelo Jí se ukláněla: Tys milována byla lidmi všemi, hleď, slzy matky, sester, přátel kanou! – Jen Eros mlčel a se chmuřil stranou. 19

VIII.
My v denní shon se probouzíme, My v denní shon se probouzíme,
na břehu moře Ona dříme. Jdem za svými sny, za svou prací, v tůň věčnosti se Ona ztrácí. Nás honí trudy s všední péčí, klid Její hlubší, stále větší. Za námi smrt jak fena běží, Jí na srdci mír Boha leží. Kolem nás života vře drama, jsme v sporu, tísni – Ona sama. I závidíme v umdlévání dost často Jí to hlubé spaní, Tutu samotu, kde klid jen dýchá a z dálky zpívá moře zticha, Aa vánky dýší od pobřeží. – Jí na srdci mír Boha leží. 20

IX.
Ach, útěcho, ty rajský hoste, Ach, útěcho, ty rajský hoste,
když největší je bolu břímě, tu pomalu se tvoje símě do srdce skládá a v něm roste. Však zkypřena být půda musí; pluh žalu dříve v dlani smrti vše hroudy ješitnosti zdrtí, sobectví křemen zkruší v kusy. A zalita být musí země dřív slzí hořkých vlahou slanou, než vzácné símě rajskou manou tam skane a se ujme jemně. Však jednou v srdce hlubé líše, tu roste v svitu lásky boží, je nezadusí více hloží a pučí též a kvete tiše. 21 Za kalich má pak resignaci a za plod mír a poklid svatý, jenž nad všecky se vznese ztráty, jímž v eden se zas duše vrací. Však nežli všecko to se stane, proč tolik vzdechů srdce zryje? Proč v kalich, jejž tu člověk pije, nám tolik hořkých slzí skane? 22

X.
Kde pouze v žalu třesem rtoma, Kde pouze v žalu třesem rtoma,
tam blažena je víra doma. Kde s hrůzou zrak náš propast měří, tam letí duše, která věří. Kde bezdno, tma a noc nám zdá se, tam šťastná víra – usmívá se. My trny máme – ona růže, ó třikrát blah, kdo věřit může! 23

XI.
Jak proroku, pod pouště nebem Jak proroku, pod pouště nebem
jenž v modlitbě svůj trávil čas, se zjevil černý havran s chlebem, tak bolest navštěvuje nás. To pták, jenž s dlaně Boha slétá na nehostinnou světa step, do srdcí černé stíny metá, však v zobáku svém nese chléb. Jeť v skutku bolest chlebem duší, je mystická a svatá žeň, jež v tom, co duši láme, kruší, jí vlévá sílu zároveň. A slabé duchy ve prach kácí, však očišťuje silné jen, háv první čistoty jim vrací, jich vidinami plní sen. A nechť i hlodá, nechť i pálí ve nitru rána krvavá, pták, bolest, časem se přec vzdálí, chléb, síla v duši, zůstává! 24

XII.
Ó matko, kterou stihla taká rána, Ó matko, kterou stihla taká rána,
smrt přečkat dítěte! Ó jistě každá útěcha Ti daná mře dřív, než rozkvěte! Co říci lze Ti, slova jsou jen, slova, byť plna něhy, zdob, Ty, Doloroso, při každém zříš znova ten v cizí zemi hrob! Ty při každém zříš v celý život zpátky; vše znova prožiješ, ten první milý úsměv Její sladký i první vavřín též, Pakpak cizinou let dlouhý, triumfalný, vše zlaté naděje, a při všem zas ten děsný konec žalný, až hruď se zachvěje! A srdce Tvoje vždycky znovu ptá se, kde naděj, těcha, Bůh? V křtu slzí novém i muk ve zápase div nepodléhá duch. 25 Boj krutý, jímž se probrat musíš sama jak lesem bez všech cest, než najdeš východ, žití smutné drama kde bude plné hvězd. Než najdeš cestu, na níž potká Boha Tvůj skonejšený cit, jenž řekne: „Kámen, kde Tvá klesla noha, v Tvé cestě musil být; Trntrn, který zdral Tě, vyrost’ z mojí dlaně, jak růži Ty jej vem, nechť v kříž se mění, nes jej odhodlaně, nechť zastíní Ti zem; Nechťnechť třeba v jediného hrobu stíny Ti paprsk neskane, pro perlu sáhni žalu do hlubiny, ta, láska, zůstane!“ 26

XIII.
Jak vojáci jsme v palbě divé; Jak vojáci jsme v palbě divé;
smrt střílí do nás, zakuklený to lovec Boha; odsouzený je každý k ráně teď či dříve. Vím, co lze na ten můj stesk říci: To přírody je zákon nutný, je ovšem krutý, zlý a smutný, kolébka vždy je popelnicí. A všecka věda, všecka snaha je malomocná, třeba mříti, jak nutno zrodit se a žíti, toť přirozená světa dráha. Juž mlčím a jen skláním hlavu, co platno, nutnost velí tomu, když pouti dost, je čas jít domů, jak porod, smrt je stejně v právu. 27 Když pouti dost – však zde to vězí, zde úskalí, jež trpce klame. Proč bez rozdílu smrt vše láme a divě řádí bez všech mezí? Proč sbírá žitím unavené tak jak ty jaré plné síly? Proč k dětským rtům číš žluči chýlí? Proč stíná hlavy posvěcené? Proč ty, jichž plna žití kniha dopsána není ani zpola, bez výjimky v kraj stínů volá a jak žnec klasy všecko stíhá? Ty plné stejně jako prázdné, ty nezralé tak jako zralé, a mezi nimi kvítko malé? Zde odpověď, zde přece vázne. Proč svoji celou v žití dráhu až v stáří každý nedokoná? Snad, smrti, tajů tvojich clona by mír mu dala, rosnou vláhu. 28 Proč jako v patriarchů době nás neodvede anděl jemně? Jak drahá by všem byla země! Ký oltář byl by v každém hrobě! Tak pouze Život zde nás dráždí svou věčně starou, věčně novou a děsnou mukou Tantalovou, co brutálně nás v tom smrt vraždí. 29

Svět lepší byl, neb ona žila v něm.

Longfellow.

XIV.
Já prostý poutník v světa kruhu, Já prostý poutník v světa kruhu,
jenž zamyšlen rád k hvězdám zírám, co krásného kde najdu, sbírám a navlékám na písně stuhu, Jájá musil se přec zastaviti nad čarným zjevem duše Tvojí, jež vždycky krásy ve závoji všem dávala jen manu píti. Nad amforou tou plnou vůně, jež hudbou na svět kol se lila a všecky jala, okouzlila, jichž srdce idealem stůně. Nad vzácnou, nevídanou shodou, v níž cit a čin šly ve souzvuku; sen s myšlénkou si daly ruku jak paprsky dva čistou vodou. 30 Nad gracií, jež tam se chvěla, kam padnul jen lem Tvojí řízy, jíž byla každá všednost cizí, neb k velkosti Tys vždy jen spěla. A málo žen jsem našel v žití, k nimž genius když v snu se shýbal, by s uměním též v srdce vlíbal jim hvězdný jas, jenž dobrem svítí. Tak duše má se zastavila u Tvé jak u leknínu, zticha v noc bezhvězdnou jenž smutně dýchá... Buď požehnána, duše milá! 31 POZNAMENÁNÍ.
„È morta“ napsáno bylo na obálce posledního dopisu, který byl do Brasilie zaslán a zpět vrácen. Odtud název těchto básní.
J. V.
E: js + sf; 2002 [32]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Nakladatelství J. Otto knihtiskárna)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 32

Věnování: Kalašová, Klementina
(Slavné a drahé památce Klementiny Kalašové. /Zemřela 13. června 1889 v Bahii./)

Vrchlického sbírka básní È morta, věnovaná v Brazílii zemřelé Klementině Kalašové, vyšla v malém svazečku poprvé roku 1889 u Jana Otty. O pět let později, roku 1894, ji autor pro téhož nakladatele připravil k vydání podruhé a knihu rozdělil do dvou cyklů: zatímco do prvního zařadil v nezměněném pořadí čtrnáct původních skladeb, do cyklu druhého, označeného vročením 1890–93, shrnul dvacet nových čísel. Pro značný objem materiálu, kterým básník toto dílo rozšířil, zpřítomňujeme v plnotextové databázi i druhé vydání sbírky È morta, a to v podobě samostatného paralelního dokumentu. Takřka minimální textové posuny, jimiž se společné skladby obou těchto edic liší, registrujeme tamtéž v komentáři a v ediční poznámce doplňujeme kompletní údaje o dalším vydávání sbírky. V celé Vrchlického sbírce nahrazujeme špičaté uvozovky »« běžnými uvozovkami dvojitými „“. Všechny zahrnuté básně jsou v knize značeny římskými číslicemi; pro detailnější rozlišení je však jak v textu, tak i v obsahu uvádíme též pod incipitem (tento princip se navíc shoduje s uspořádáním obsahu ve druhém vydání sbírky). Zachováváme však všechny jazykové zvláštnosti a odchylky od současného úzu, ať již mají stylový příznak dobový či autorský. Upozorňujeme na jevy tvaroslovné odlišné od současného úzu (duálový instrumentál plurálu rtoma, nestažené zájmeno tajů tvojich, posun ve slovesné třídě neoklamá či adjektivum křišťálný a nenoremní skloňování zájmena jenž: srdce těch, jenž věří ad.) i ryze hláskoslovné (kvalita hlásek a alternace v základu slova: měkčení feminin skloňovaných podle vzoru kost: věčnosť, propasť - vedle propast; rozkvěte; juž, kvantita samohlásek: myšlénka, triumfalný). V maximální míře též respektujeme oblast pravopisnou – grafický záznam slov přejatých (akkord), distribuci s – z v předložkách a předponách (svit skrad’ se s okýnka; skonejšený, ztmělý) a nesložené psaní příslovečných spřežek a dalších výrazů (pro vždy, v tom, v skutku). Ve shodě s autorským záměrem přejímáme majuskule na začátku osobních a přivlastňovacích zájmen vyjadřujících úctu a u slov se symbolickým či personifikovaným vyzněním (Ona, Její; Sláva, Přízeň). Bez zásahu ponecháváme apostrofy na koncích slovesných tvarů příčestí činného (mih’ se, ztich’). Neupravujeme frekventované užívání zájmena kdy v pozici spojky když (jak bouř, kdy řádí na horách). Výjimečně aktualizujeme interpunkci - doplňujeme chybějící čárku mezi větu hlavní a vedlejší (s. s. 8, verš 5). V souladu s dnešním územ též řešíme případnou kolizi syntaktického a strofického členění textu - přesahuje-li věta či souvětí z jedné strofy do druhé, přepisujeme původní verzálu na začátku následující strofy na minusku. Ostatní grafické zvláštnosti však již šetříme: neupravujeme psaní malého písmene po úseku zakončeném vykřičníkem či otazníkem (s. 17, verš 4) ani kombinaci pomlčky a ostatních znamének (např. s. 19, verš 3 – 2 zdola: Tys milovaná byla lidmi všemi, / hleď, slzy matky, sester, přátel kanou! –).