IX. Ach, útěcho, ty rajský hoste,

Jaroslav Vrchlický

IX.
Ach, útěcho, ty rajský hoste, Ach, útěcho, ty rajský hoste,
 když největší je bolu břímě, tu pomalu se tvoje símě do srdce skládá a v něm roste. Však zkypřena být půda musí; pluh žalu dříve v dlani smrti vše hroudy ješitnosti zdrtí, sobectví křemen zkruší v kusy. A zalita být musí země dřív slzí hořkých vlahou slanou, než vzácné símě rajskou manou tam skane a se ujme jemně. Však jednou v srdce hlubé líše, tu roste v svitu lásky boží, je nezadusí více hloží a pučí též a kvete tiše. 21 Za kalich má pak resignaci a za plod mír a poklid svatý, jenž nad všecky se vznese ztráty, jímž v eden se zas duše vrací. Však nežli všecko to se stane, proč tolik vzdechů srdce zryje? Proč v kalich, jejž tu člověk pije, nám tolik hořkých slzí skane? 22
Básně v knize È morta:
  1. I. Dvě tato pouze slova na obálce
  2. II. Jak bouř, kdy řádí na horách,
  3. III. Když luny hasne bílý pruh,
  4. IV. Ó sladký hlase umlklý,
  5. V. Zářící labuť vylétla
  6. VI. Ó smrti, moře bez všech břehů,
  7. VII. V té říši světla, jasné stíny duchů
  8. VIII. My v denní shon se probouzíme,
  9. IX. Ach, útěcho, ty rajský hoste,
  10. X. Kde pouze v žalu třesem rtoma,
  11. XI. Jak proroku, pod pouště nebem
  12. XII. Ó matko, kterou stihla taká rána,
  13. XIII. Jak vojáci jsme v palbě divé;
  14. XIV. Já prostý poutník v světa kruhu,