XIII. Jak vojáci jsme v palbě divé;

Jaroslav Vrchlický

XIII.
Jak vojáci jsme v palbě divé; Jak vojáci jsme v palbě divé;
 smrt střílí do nás, zakuklený to lovec Boha; odsouzený je každý k ráně teď či dříve. Vím, co lze na ten můj stesk říci: To přírody je zákon nutný, je ovšem krutý, zlý a smutný, kolébka vždy je popelnicí. A všecka věda, všecka snaha je malomocná, třeba mříti, jak nutno zrodit se a žíti, toť přirozená světa dráha. Juž mlčím a jen skláním hlavu, co platno, nutnost velí tomu, když pouti dost, je čas jít domů, jak porod, smrt je stejně v právu. 27 Když pouti dost – však zde to vězí, zde úskalí, jež trpce klame. Proč bez rozdílu smrt vše láme a divě řádí bez všech mezí? Proč sbírá žitím unavené tak jak ty jaré plné síly? Proč k dětským rtům číš žluči chýlí? Proč stíná hlavy posvěcené? Proč ty, jichž plna žití kniha dopsána není ani zpola, bez výjimky v kraj stínů volá a jak žnec klasy všecko stíhá? Ty plné stejně jako prázdné, ty nezralé tak jako zralé, a mezi nimi kvítko malé? Zde odpověď, zde přece vázne. Proč svoji celou v žití dráhu až v stáří každý nedokoná? Snad, smrti, tajů tvojich clona by mír mu dala, rosnou vláhu. 28 Proč jako v patriarchů době nás neodvede anděl jemně? Jak drahá by všem byla země! Ký oltář byl by v každém hrobě! Tak pouze Život zde nás dráždí svou věčně starou, věčně novou a děsnou mukou Tantalovou, co brutálně nás v tom smrt vraždí. 29 Svět lepší byl, neb ona žila v něm. Longfellow.
Básně v knize È morta:
  1. I. Dvě tato pouze slova na obálce
  2. II. Jak bouř, kdy řádí na horách,
  3. III. Když luny hasne bílý pruh,
  4. IV. Ó sladký hlase umlklý,
  5. V. Zářící labuť vylétla
  6. VI. Ó smrti, moře bez všech břehů,
  7. VII. V té říši světla, jasné stíny duchů
  8. VIII. My v denní shon se probouzíme,
  9. IX. Ach, útěcho, ty rajský hoste,
  10. X. Kde pouze v žalu třesem rtoma,
  11. XI. Jak proroku, pod pouště nebem
  12. XII. Ó matko, kterou stihla taká rána,
  13. XIII. Jak vojáci jsme v palbě divé;
  14. XIV. Já prostý poutník v světa kruhu,