III. Když luny hasne bílý pruh,

Jaroslav Vrchlický

III.
Když luny hasne bílý pruh, Když luny hasne bílý pruh,
 dostává křídla lidský duch a v křišťálný se vznese vzduch. Ať mrtvý, živý, jedno jest! Stejně se vznese v moře hvězd, po stopách andělských jde cest. Tam v dáli moře duní v břeh, tam vítr chodí po hrobech, tam kdosi zbaví se snů všech. A silný láskou, vůlí svou nad pláně, které v luně žhnou, nad vlny, které temně vrou, Sese vznese v stále větší let ku domovu, k svým tíhne zpět jak padající hvězdný květ! Kraj známý brzy pozdraví, hor, lesů okruh modravý, zná místa, kde se zastaví. 11 V té chvíli cítí u čela, kdo spí, jak peruť anděla, jež tichá jde a nesmělá. Jen nakloní se zlehýnka jak svit, jenž skrad’ se s okýnka, jak povzdech a jak vzpomínka. A míru, klidu pln je vzduch. Tak denně v pouť se vydá duch, když luny hasne bílý pruh. 12
Básně v knize È morta:
  1. I. Dvě tato pouze slova na obálce
  2. II. Jak bouř, kdy řádí na horách,
  3. III. Když luny hasne bílý pruh,
  4. IV. Ó sladký hlase umlklý,
  5. V. Zářící labuť vylétla
  6. VI. Ó smrti, moře bez všech břehů,
  7. VII. V té říši světla, jasné stíny duchů
  8. VIII. My v denní shon se probouzíme,
  9. IX. Ach, útěcho, ty rajský hoste,
  10. X. Kde pouze v žalu třesem rtoma,
  11. XI. Jak proroku, pod pouště nebem
  12. XII. Ó matko, kterou stihla taká rána,
  13. XIII. Jak vojáci jsme v palbě divé;
  14. XIV. Já prostý poutník v světa kruhu,