XIII.
Jak vojáci jsme v palbě divé;
Jak vojáci jsme v palbě divé;
smrt střílí do nás, zakuklený
to lovec Boha; odsouzený
je každý k ráně teď či dříve.
Vím, co lze na ten můj stesk říci:
To přírody je zákon nutný,
je ovšem krutý, zlý a smutný,
kolébka vždy je popelnicí.
A všecka věda, všecka snaha
je malomocná, třeba mříti,
jak nutno zrodit se a žíti,
toť přirozená světa dráha.
Juž mlčím a jen skláním hlavu,
co platno, nutnost velí tomu,
když pouti dost, je čas jít domů,
jak porod, smrt je stejně v právu.
27
Když pouti dost – však zde to vězí,
zde úskalí, jež trpce klame.
Proč bez rozdílu smrt vše láme
a divě řádí bez všech mezí?
Proč sbírá žitím unavené
tak jak ty jaré plné síly?
Proč k dětským rtům číš žluči chýlí?
Proč stíná hlavy posvěcené?
Proč ty, jichž plna žití kniha
dopsána není ani zpola,
bez výjimky v kraj stínů volá
a jak žnec klasy všecko stíhá?
Ty plné stejně jako prázdné,
ty nezralé tak jako zralé,
a mezi nimi kvítko malé?
Zde odpověď, zde přece vázne.
Proč svoji celou v žití dráhu
až v stáří každý nedokoná?
Snad, smrti, tajů tvojich clona
by mír mu dala, rosnou vláhu.
28
Proč jako v patriarchů době
nás neodvede anděl jemně?
Jak drahá by všem byla země!
Ký oltář byl by v každém hrobě!
Tak pouze Život zde nás dráždí
svou věčně starou, věčně novou
a děsnou mukou Tantalovou,
co brutálně nás v tom smrt vraždí.
29
Svět lepší byl, neb ona žila v něm.
Longfellow.