III.
Ó bolesť veliký je mistr věru,
Ó bolesť veliký je mistr věru,
na jedné struně hrá jak Paganini,
jak slunce mroucí když se taví v šeru
v sta odstínů se tříštíc mezi stíny.
Však v barev hře vždy je to slunce stejné,
tak v odstínech slov jedna bolest kvílí
a vše ty tony a paprsky chvějné
jsou přec jen jediný pláč u mohyly.
Tak myslil jsem nápisy překládaje,
jež autor Sibyll psal Cecchinu Bracci,
za Tebou spěl jsem až na prahy ráje,
Tys ožila mi v jeho rmutném pláči.
Co cizímu kdys psáno bylo junu,
jenž zemřel v květu krásy své a mládí,
to rozchvívá teď srdce mého strunu
a české slovo v stejný ohlas ladí.
Jeť bolest jednajedna, a když začne zpívat,
je nejkrásnější, nesmrtelnou básní.
Již dosti, zrak mi začíná se stmívat....stmívat...
Tak oba mladí a tak oba krásní!
36