VIII.
Nelze, nelze zapomníti
Nelze, nelze zapomníti
onen večer plný kouzla,
plný snivé poesie,
kdy Ty u nás naposledy
zpívala jsi, bolest v duši,
Amneris.
Stále před sebou zřím v duši
závěreční velkou scénu:
V hrobku vstoupila juž Aida
za milencem, nad nimi jen
klečí v pláči zoufající
Amneris.
Klečí s velkým žalem v duši
jako socha, jako přelud...
Dole ti se objímají,
heroicky jdou vstříc smrti,
ve výši jen klečí sama
Amneris.
Scena ta mi přišla v mysl,
když jsem zvěst čet’ o tvé smrti:
Scena věčnosti a světa
přede mnou se otevřela,
jiní milenci a jiná
Amneris.
44
Milenec slul Smrt a seděl
v říši stínů, v jeho náruč
Ty jsi tiše sestoupila,
nahoře kdo zůstal klečet,
my jsme byli, zoufající
Amneris.
Zasnoubena králi stínů
ticha po jeho dlíš boku,
piješ z rtů mu zapomnění;
snad Jsi šťastná, klid je štěstí, –
leč kdo ptá se po té smutné
Amneris?
45