XI.
Ó zdali v nivách asfodelů
Ó zdali v nivách asfodelů
Tvůj drahý posud bloudí stín?
Co vzdechů, vzpomínek i želu
dnes k němu splývá do hlubin!
On čistý juž, host jiných vlastí,
jenž jiným zvukům slouchat zvyk’,
on umí zřít juž bez účasti
ve klidu božském v pláč a vzlyk.
Dnes přece zastaví se chvíli:
Zkad táhne sem ta ozvěna?
Tak bílá lilie se chýlí,
svou vlastní vůní znavena.
Ty hlasy tak jsou milé, známé,
tak mluví pouze otčina,
čár máku z Lethy juž se láme,
stín zachví se a vzpomíná!
48
Hlas rozeznává sestry, matky,
vstříc letět jim chce – marný sen!
Vod povrch nezčeřen je hladký,
jen z dálky zní ten pláč a sten.
Jak vodní květ se zavře zase
v svou dumu, kolem šeř a tiš...
Však nám zde vzchází poklid v jase
tou myšlénkou, že o nás víš!
49