Ekloga.
VIII.
Vidíš, kterak nad horami jitro svításvítá,
a pod mezí slyšíš tlouci pěnici?
Pojď, mám v srdci všecky písně Theokrita,
duch můj luh jest v barvách duhy zářící.
Co mi to zvoní u hlavy?
Jakoby někdo pohodil cymbál do trávy.
Pojď, my půjdem na pokraji lesa v stínu,
svět se bude ve tvých očích zhlížeti,
pojď se dívat, jak vzduch zlatý roven vínu,
a co perel dala rosa poupěti.
Jestli mu, drahá, závidíš,
víc jich ti kapraď nahází v kadeřkadeř, nežli zvíš.
80
Či chceš hloub? chceš nahlédnouti, kterak v mechu,
v listí rdí se, a jak zraje jahoda?
Či se bojíš, že by přitom mohla v spěchu
rty mé k tvojim přiblížiti náhoda?
Tvář tvoje nachem plamená?
Jahodu nech si, tvůj ret je sladší výměna!
Či snad máme jíti spolu na jezero,
jež pokrývá vodních růží tmavý list?
nad vodou, kde hraje olšin a vrb šero
a kde vážka ztápí křídel amethyst
v krystalný palác pohádek?
Vždyť jsi tam doma, vždyť ty jsi sestrou Najadek.
Či máš radší pole žitná, rozvlněná,
která znějí much a cvrčků ohlasem?
po mezi jdeš v trávě ráda zamyšlená
prsty svými pouštějíc klas za klasem?
či snad chceš hledat v jeteli
ty chvíle štěstí, jež se v tvých očích zaskvěly?
81
Pojď, juž slunce první záře padla v kraje,
jeho paprsk je v tvé srdce zlatá nit,
svěř mu krok svůj, povede tě v lásky ráje,
kde ti mladost nektar štěstí podá pít.
Co mi to zvoní u hlavy?
Jakoby někdo pohodil cymbál do trávy.
82