Hoj, stojí hrad nad mořem vzbouřeným!
v něm Svegder král hod strojil manům svým.
A v pohárů třesk šumně zpěněných
zněl starých Skaldů zpěv a dívčí smích.
I vstane král a zpilý rozmarem
o štít železný bije pohárem.
„Co mi váš zpěv a co mi hostina?
já chci a musím vidět Odina!
A kdyby mne ten pokus život stál,
já dokážu, že Svegder jsem a král.“
Hned junů dvanáct skočí na oře
a dutých štítů třesk zní v táboře.
A dvanáct děvic vstoupá na horu
a rozhlíží se kolem obzoru.
A vzdechem se jim ňadra zachvěly,
když bílé plachty v dálce mizely.
Po šírém moři, pustých po horách
s rytíři svými v slávě Svegder táh’.
A prošel jih a sever mlhavý,
a nikdo nezřel také výpravy.
A prošel moře, hory, stráně, luh...
leč kdo poví, kde trůní Odin bůh?
Až někam na jih přišli k pomoří,
hned reků ohně šerem zahoří.
A než se mysl vínem rozplesá,
sám Svegder král si vyjde do lesa.
A cestou sobě tiše vzpomíná,
kde by as mohl vidět Odina.
Tu zdá se mu, že stromy kolkolem
se ozývají divným hlaholem.
Že mlhou vil se tanec zaskvívá
a pod nohou se země zachvívá.
Jak dále přišel k skalám omšeným –
aj, skřítek stál zde s vousem hedbávným.
A jeho hlas tak jako stříbro zněl,
že se až Svegder v duši pozachvěl.
„Jen dál, jen dál, Odin jest ve skále!“
tak chechtá se a šklebí na krále.
A vše se mihá, točí do kola,
a v různých barvách prales plápolá.
Král zpátky chce – však noha vrůstá v zem,
a každý kámen zvučí kolkolem.
Se skřítkem zpívá skála omšená,
i probuzená v horách ozvěna.
A stromy, keře, květy v úvale:
„Jen dál, jen dál, Odin jest ve skále!“
A s praskotem se skála otevře,
král vzhledne tam a krev mu v žilách vře.
A jest mu, jak by slyšel dívčí smích
a Skaldů zpěv, třesk štítů bojovných.
Jej divá jímá touha, divá slast –
a jedním rázem skočí ve propast.
V tom skálu zamkne rachot hromový,
co král tam viděl, nikdo nepoví.
Jej darmo čeká družstvo v táboře,
když denně slunce padá do moře.
A je-li tato pověst pravdivá,
do dneška Svegder v skále spočívá.