Ve starém parku Triton stál
a na vydutou škebli hrál.
Nymf kolem naslouchal mu sněm,
svou hudbu ztajil vodojem.
Pomona vedle v aleji
se chvěla sladkou nadějí,
a prst položiv na rty tich
si v houšti malý Amor vzdych’.
V tom Tritonu to selhalo,
sta oken v zámku zaplálo.
Sta paží zvedlo s vínem číš,
tuš kotlů zazněl v noční tiš.
Smích dueň, pážat hluk zněl pak
a Triton mhouřil divně zrak,
neb viděl, v jitra usmání
jak z brány jezdec uhání,
jak ručej s hor a bouře svist,
však v záňadří tisk’ pevně list,
jímž v třesku bubnu, smíchu žen
byl osud země zpečetěn.
Ve starém parku Triton stál
a na vydutou škebli hrál.
Nymf kolem naslouchal mu sněm,
svou hudbu ztajil vodojem.
Pomona vedle v aleji
se chvěla sladkou nadějí
a prst položiv na rty tich
si v houšti malý Amor vzdych’.
V tom z daleka, juž večer byl,
zněl skrze mříže pláč a kvil.
A ohněm zaplál nebe pás,
z vsi blízké šleh’ sem rudý jas.
A pušek rachot, mečů třesk
zněl ve poplašný zvonů stesk.
A první kartáč do tmava
slet’ jako hvězda krvavá,
a druhý za ním v keř a list,
v chřest palašů zněl kulí svist,
a povel drsný, křik a ston
a neustával bíti zvon.
Pad’ třetí kartáč do trávy
a Pomona je bez hlavy.
A čtvrtý za ním jen se mih’,
v svých tužbách Amor pro vždy ztich’.
Nymf u fontany zmlknul zpěv,
neb místo vody kolem krev.
A jak se jitro zardělo,
kol mrtvol spousty vidělo.
Na střeše zámku s plameny
bil křídly kohout červený.
A v změti mrtvol Triton stál
a na vydutou škebli hrál.