Což to jaro rozlétlo se
horem, dolem, květnou plání
jako srdcem mladé dívky
první kouzlo milování.
Planá růže – bledá dívko
s roztouženým modrým okem,
rozkvetla jsi v kráse jara
jak to křoví nad potokem!
I ten hoch, jenž tobě nalil
v srdce sladké lásky klamy,
plný vzdoru, plný síly
jako jasan nad vodami.
A kaplička na podlesí
v jeden keř a květ se halí
od té doby, co dvě duše
lásku si tam přísahaly.
A to ptactvo jinak zpívá
za soumraku podél splavu,
vždyť tam ona k jeho srdci
sklání drahou krásnou hlavu.
Což jim stromy, což jim květy,
což jim ptactvo s celým hájem,
když jim oči, když jim rety
nejsladším jsou lásky rájem!
Mladé jaro! – věčná lásko!
jaká slasť se v tobě skrývá,
že to srdce, když vás pojme,
div se štěstím nerozplývá!
Mladé jaro! – věčná lásko!
sotva že vás člověk zkusí,
tolik blaha kdyby snesl,
již se s rájem loučit musí.
Nad údolím tajné šero,
v tajném šeru hvězdy boží,
štěstím lásky unavena
hlava její klesla k loži.
A již snové přiletují,
nejdřív se jich kouzlům zdrahá,
ale každý plný vůně,
plný tepla, plný blaha.
A přes hvězdy rozvlnil se
jako závoj mráček bílý,
a v jalovci pod okénkem
plný touhy větřík kvílí.
A s oblohy roztoužené
deštík jarní k zemi splývá...
slyš, v tom šumu a v tom šeptu
jaká hudba čarotklivá!
Slyš, jak deštné kapky v pádu
vzdychnou a se proplítají,
spící dívce v sladké snění,
poslyš jen, co šepotají:
„My jsme sestry těch krůpějí,
které v nově zkvětlém máji
z rukou kněze při oltáři
štěstí tvoje požehnají.
A na srdci hocha tvého –
ó jak se to sladce dříme!
jak ti bude, drahé dítě,
až tě v spánek zkonejšíme!“
A tak šepcí a tak šumí,
v pádu svém se proplítají,
a jak hudba sladkozvuká
dál svou pověst šepotají.
Srdce dívky v jednom květu,
líčko její samá záře,
sní snad, kterak s drahým hochem
ubírá se od oltáře.
Což to leto krátké bylo!
a ten podzim konce nemá;
dřív mé srdce jedna píseň –
teď má ústa sírá, němá.
Holé křoví – smutné křoví,
proč si zkvetlo nad potokem!
stalo se to s jeho vodou
jak s mým modrým, jasným okem.
Sněhy v potok – slzy v oko,
pro svůj bol kde najdu místa?
a ten jasan hrdošumný
dřevo své mi k rakvi chystá.
Místo ptactva podél splavu
vlny v běhu zní a hynou –
a mně zdá se, hoch můj drahý
že miluje jinde jinou.
Nad kapličkou na podlesí
smutně větve javor shýbá –
a mně zdá se, že můj milý
jinde jiná ústa líbá.
A ten vítr po strništi
jak sklamané srdce kvílí,
za ním v dálku poletuje
strhaný můj věnec bílý.
Smutná jeseň! – dobrý bože,
za té lásky hořkou zradu,
za ty slzy, za ty vzdechy
co mi podáš za náhradu?
A co dáš mi za náhradu,
nevěrný ty drahý hochu? –
Nízký hrobek na hřbitově,
na něm černé hlíny trochu.
Jako v slzách oči její
v mlze zhasly hvězdy boží,
a zase svou těžkou hlavu
žalem svadlou klade k loži.
Žádný sen však nepřilétá,
by jí horké schladil čelo,
a v komůrce plné vzdechů,
jak tam šero, neveselo!
Hustý dešť jí v okna bije,
hučí, vzdychá, pláče, šumí,
zdaž těm hlasům žalujícím
jako druhdy porozumí?
A ty kapky deště v pádu
jako dřív se proplítají,
bdící dívce v trapném tichu
smutné zvěsti šepotají:
„My jsme sestry těch krůpějí,
které padnou z kněze ruky,
až tvé srdce i s tvou láskou
zdrtí bol a zdrtí muky.
Nad tvým rovem opuštěným
jenom my se pomodlíme,
sladce se to na rtu hocha,
sladčeji však v hrobě dříme.“
A tak šepcí a tak šumí,
v pádu svém se proplítají,
a jak tichý hlas svědomí
v dál svou pověst šepotají.
Srdce dívky – poušť je sírá,
padlé sněhy – líčko její,
neboj se, tím mrtvým srdcem
vzdechy více nezachvějí.
Hvězdy si to vypravují,
borek již to šumí stráním,
v nebi pláčou andělové
nad nešťastným milováním.