První růže.
Sto let byl juž rabín Lévi starý,
tělem chorý, duchem ale jarý,
v svatých knihách čítal dnem i nocí,
ba i tajná kouzla měl v své moci.
Dobře věděl, který strom co šuměl,
ba i řeči zvířat porozuměl,
a jak poznal léčivou moc květů,
tak i postih’ dráhy hvězdných světů.
Vesmír, nebe, ba i věčnost celou
pronik’ duší zbožnou, myslí smělou;
dvakrát přišla smrt – však jaké strachy!
rabín zahrál vítězně s ní v šachy.
Neodbytná ale v krátké době
přišla zase jiné ve podobě,
v hrůze pekla nebo v nebes kráse,
chytrý rabín oklamal ji zase.
82
Nové jaro přišlo s květy, zpěvy,
kolikáté ani rabín neví;
po nocinoci, již probděl v tuhé práci,
ještě z rána v myšlénkách se ztrácí.
Aj, v tom k němu vnučka jeho milá
krokem laňky tiše přistoupila,
hladila mu rukou děcka něžnou
vrásky čela i tu bradu sněžnou.
„První růži utrhla jsem tobě,
jež vykvetla v sličné jara zdobě,
první z květů je ta růže bílá,
již nám letos vesna vykouzlila.“ –
„Jak že – co to pravíš, dcero drahá?“
a juž po ní vetchou rukou sahá;
„růže... růže“ – a zas hlavu sklání
ve mladosti sladkém vzpomínání.
„Dej sem růži – snad svou tužbu zkojím!“
a juž růži tiskne k retům svojim,
div že do ní nevydechne duši,
ale běda, pozdě zradu tuší...
83
Šedou hlavu více nepozvedne,
oko hasne – a tvář jeho bledne,
sotva že na dítě ruku sklání
a rtem mdlým jí šepce požehnání.
Jarní slunce v komnatu se vkrádá,
zvědavo, zda rabín v knihách bádá;
jeho duše s hvězdami se druží,
ale ruka drží svadlou růži.
84