„Dík panu podestovi, pánům radním
i počestným a milým měštěnínům
rodného mého města Prata vzdáti
chci za poctu, kterou mi připravili
dnem slavným, dnešním. Let stár osmdesát
já Convenevole, nazván da Prato,
let šedesát jenž učil v Carpentrasu
počátkům mluvnice a rhetoriky,
za básníka dnes byl jsem korunován,
byl podán svatý laur mi otci města
na radnici. Kypící zvedám pohár
a prosím, aby vlídně vyslechnuli
dík starce nad hrobem již stojícího,
jenž celý život strávil v poctivosti,
dost často v bídě, ale nikdy bez Mus
ctné společnosti; který živ byl z dárků
od otců žáků svých a otců města,
a vychoval tři celá pokolení,
a mezi jehož nejlepšími žáky
byl Francesco Petracco Aretinský,
teď jako messer Petrarca znám světu.
To velká chlouba v dlouhé žití moje,
jež teklo v práci jen a odříkání,
a jehož věnem jediné to bylo,
že od mladosti Olympické Musy
šly se mnou strmou drahou ku Parnasu,
že po dne vedru sladký střely chládek
na skráně spocené a pomáhaly
mi napsat onu báseň mnohotvárnou
ve sklonu žití, o které já doufám,
že přenese mé jméno příštím časům.
Tu skladbu připomínat v této chvíli
vám, přátelé, by bylo, tázati se,
proč vavřínem jste zdobili mé skráně,
té pocty uznavše mne za hodného,
jíž přede mnou jen Alberto Mussato
byl účasten ve Padově a žák můj
na Kapitolu, jsem v jich kruhu třetím.
Tu báseň, kterou v kmetství svém jsem napsal,
dny prázdně trávě ve vašem zde středu,
jsem celým skládal žitím, žáčkům svojim
myšlénky její vštěpoval, by v krvi
jim živá kolovala, k velkým činům
je pudíc a z všech k tomu největšímu,
by Svatý Otec v posled uráčil se
ten avignonský opustiti pelech
a vrátiti se v svatý ovčín Říma,
kde věrným pastýřem byl svatý Petr
a druzí po něm až do Babylonské
té smutné mezihry, již spískal Satan.
Co učil jsem, to za šedesát roků
v mých žácích žije, všichni Italové
že matky Romy věrnými jsme syny,
a bratry Deciů a Scipionů,
rod jeden určen k slávě, a ne k hanbě,
a k svobodě, ne barbarům být v podnož.
Můj nejlepší žák Francesco sám stokrát
v svých dopisech to po mně opakoval
i v sonetech i v eklogách svých napsal
a ústně řek’ to králi Robertovi
i Karlu císaři, jenž palatinem
jej jmenoval, když navštívil jej v Praze,
co nemoh’ chudý mentor quadrivia,
ten z Carpentrasu gramatikář starý.
Však sílu měl v své básni předvést Krista
se svatým Duchem, Anděle i svaté
ku králi Robertovi s hlasnou prosbou,
by Romu schvácenou, tu sirou vdovu,
zved’ z prachu, v kterém pohaněna leží,
kde ňadra v krev si drásá v hoři, s vlasy
štká servanými, v okovech a v pláči
své velké syny vzývá dávnověku,
své Bruty, Coclesy a Scipiony,
by vstali z hrobů plesnivých a matce
šli k pomoci, jíž przní bílou řízu
ta nevěstka, o které Dante zpíval,
jež s obrem páří se... Vy rozumíte!
Já latinským ji napsal hexametrem,
však rýmovaným novějších dle vzorů
pro příští čas, ať jednou svědčí za mne.
A jestli tato pramice mi selže,
se dostat na břeh dálné budoucnosti
přes hřmící moře časů všech i dějů,
ten druhý zbude triumf mého žití,
má chlouba největší a moje pýcha:
můj nejlepší žák z Arezza, on messer
Francesco Petrarca! On, vlasti zdoba
a naděje, on, velkých otců našich
jediný znalec, vůdce, mistr duchů,
miláček mocných, úžas kardinálův
až závist budící, papežů soudce,
syn nejsladší Virgila čaroděje
a Cicerona, řečníka a Laury
kouzelný pěvec sladký, Avignonu
zlá ohněm, sírou trestající metla.
Já starý gramatikář, starý básník
ku jeho jménu přivázal jsem svoje,
jak malý člun se k velké lodi váže,
by líp s ní projel útesy a bradly.
A že vám nelžu, nejlépe vám poví
sám Giovanni Colonna, arcibiskup
a kardinál, jenž loni pravil ke mně,
skrz Prato jeda, když jsem přivítal jej,
jak víte s podestou a s pány rady:
„Aj, Convenevole, náš starý mistře,
zda nemýlím se, nebyl žákem vaším
náš božský Petrarca?“ – To děl tak vlídně
a líbezně a lichotivě pro mne,
že nebyl schopen jsem ni slova říci,
jen hlavou kývl jsem, co horké slzy
mi tekly přes tvář, a já musil mlčky
ustoupit stranou, pohnut v hloubi duše.
To největší byl triumf mého žití.
Dnes druhý dostavil se. Apollina
jste laurem ozdobili skráně kmeta.
Dík za tu poctu, podesto i všichni
počestní Prata bodří měštěníni!
Já brzy umru, sedí osmdesát
let v týle mi, těch nezažene vavřín,
ni Petrarcův, a tož vás prosím snažně,
až umru, hbitě dejte o tom zprávu
z všech žáků mojich nejlepšímu, jemu,
jenž pěvec Afriky a pěvec Laury
mne jistě zná, jej poproste mým jménem,
by nápis napsal na hrob kostí mojich,
jež unaveny touží k odpočinku;
dva verše latinské snad zasloužím si
od mistra mistrů. – Slibte mi to, drazí!
To měl jsem na srdci, to chtěl jsem říci,
a šťastně řekl, pozvedaje číši
na zdraví podesty a pánů z rady
a počestných všech Prata měštěnínů
za dnešního dne neobvyklou slávu,
za věnec vavřínu, tak pěvcům drahý,
já Convenevole, nazván da Prato,
Petrarcův učitel a starý básník,
Mus přítel, za vše z duše děkující.“