Jsem člověk neučený, svatý otče,
a nehbitý můj jazyk nedovede
vyřídit všecko, co by duše chtěla.
Nechť tedy apoštolská svatost tvoje
má slitování s řečí neumělou
prostého mnicha, jenž se vůlí boží
jen štětcem, barvou vyjádřiti umí.
Tvá svatost nabízí mi slávu světa,
biskupskou hodnost v naší Florencii –
ah, svatý otče, mně však dáno není,
bych nad lidem vlád, pastýřem se stana,
kde celý život ovečkou jsem býval.
A musil dát bych v oběť celé štěstí
života svého, blaženost své duše,
a církvi nevzešlo by zdaru z toho,
neb na místě jsa sobě nepříslušném
jen škodit moh bych mimo vůli svoji
a jenom hříchy obtížil bych sebe.
Ne, nejsem zrozen k slávě panování.
Však propůjč, svatý otče, hodnost onu
fra Antoniu, mému bratru v řádu
a kazateli nad vše výtečnému.
Fra Antonio z naší Fiesole
je Bohem určen za pastýře stáda,
on hlas má, jehož ovce poslouchají,
a říci umí všechno v malé chvilce,
co já na příklad vystihnout se snažím
barvami na zdi v práci mnoha týdnů.
Blaženost víry, odevzdání duše,
dar lásky boží, slávu vyvolených –
to vše fra Antonio kouzlem řeči
představí lidem v chrámě při kázání,
že z hlubin duše slzy vyvěrají
a plní oči touhou rozzářené.
A ve všem ví si rady, svatý otče:
Když v svatém Marku nakázal mi převor
zobrazit v sále na zdi umučení
Našeho Pána, a já u pat kříže
chtěl seskupiti církev zarmoucenou,
tož papeže a opaty a svaté –
fra Antonio rozeslal hned bratry
po klášteřích i sebe vzdálenějších,
by vyprosili pro mne na čas nutný
podoby věrné oněch svatých tváří,
jak byly kde, jak já jich potřeboval.
A on to byl, jenž ponukl mě k práci
a od převora vymohl k ní souhlas,
bych v každé celli v naší Fiesole
a u San Marco namaloval na zeď
buď kříž a bratra před ním klečícího,
či výjev ze života Pána Krista,
smrt světce, zázrak, o němž vypravuje
si pamět lidská, rajské blaženosti,
jichž zbožné duše účastny se stanou –
i maloval jsem, a fra Antonio
přihlížel, zkoumal, radil, povzbuzoval
a nejen to, i barvy obstarával,
i tabulky mi dával připravovat
ze dřeva topolů, když třeba bylo
malovat obraz pro ten, onen kostel,
a znalecky se staral, aby dřevo
už vyschlé bylo, by se nekazily
kladené barvy – – Avšak, otče svatý,
toť zásluhy fra Antonia o mě
a daleko by ještě nestačily
a neuváděl bych jich jako důvod
své prosby – však fra Antonio takto,
chci říci podle okolností potřeb,
se o každého stará z bratří v řádu
a nejen z bratří, ale ze všech lidí,
kdož na blízko mu přijdou. Ba, co pravím,
i o každého, o němž doslechne se,
že pomoci mu třeba. Radou, skutkem,
jak co kde nutno, podepře a vzpřímí –
rozený pastýř křesťanského stáda
dle slova Písma – – Promiň, svatost tvoje,
široký běh mé řeči neumělé,
již pospíším si, abych zodpovídal,
nač milostivě ještě tázala se.
A na chod mého žití, způsoby mé
a o mém malování vědět chtěla.
Já v řád náš vstoupil ve dvacíti letech.
Jsem dvakrát šťasten, neb jsem štěstí duše
vnuknutím božím barvami moh sdílet
se všemi lidmi. Vylíčil jsem prve,
jak maloval jsem po klášterech našich,
a s dovolením představenstva svého
i jinde v klášterech a slavných chrámech.
A malování rozkoší mi bylo.
Já jím se kořil světicím a svatým,
já procítil vždy znovu lásku boží,
jež Syna vydá na potupu smrti
a pro nás jen, pro bídné, hloupé tvory –
ach, svatý otče, stokrát maloval jsem
snad kříž a tělo Spasitele na něm,
a stokrát též vždy slzy proudily mi
z nehodných očí nad tou velkou láskou,
jež pro nás tohle všecko podstoupila,
by duše naše jednou v ráji zřely
nebeskou slávu a tvář Pána Krista!
A nyní přišel rozkaz svatosti tvé,
bych v Řím se vydal a zde namaloval,
co přát si ráčí. Převor dovolil mi,
a já jsem vyšel s duší rozjásanou,
že popřáno mi bude uzřít hroby,
v nichž leží těla svatých apoštolů,
že vzduch ten budu dýchat, který oni
dýchali kdysi, na oblohu patřit,
k níž upřely se kdysi oči jejich,
a cestami jít, jichž se nohy jejich
kdys dotýkaly. Tak jsem vykračoval
já stařec, svěže, neb mě naděj vedla,
pod božím sluncem krajem usmívavým
k svatému městu. Zdráv a šťasten došel.
V klášteře řádu u Santa Maria
přijali vlídně bratří bratra starce,
už úctu vzdal jsem apoštolským hrobům
i pozůstatkům mučenníků světců,
vším duši opojil jsem, po čem práhla –
a teď tu stojím před svatostí tvojí
tvou šťasten milostí, jíž nezasloužil
jsem nikterak, však beru ji a těším
se z ní, jak člověk bere teplo slunce,
ač si ho také nijak nezaslouží.
Ty poruč, svatý otče. Co ti libo,
já malovat chci. Dar ten Bůh mi svěřil,
bych užíval ho k oslavení církve,
jež sadem jeho je na této zemi
a jehož ty jsi vrchním zahradníkem.
– Však něco, svatý otče: Pozval jsi mě
dnes k stolu svému. Vyznamenal
jsi sprosťáčka, však pochybu mám jednu.
Je pátek totiž, a my, mniši řádu,
my v den ten postíme se. Snad můj převor
dá dovolení, ale nutno předem
se otázat a o ně poprositi.
Ať dovolí tvá svatost apoštolská,
bych v klášter Sopra Minerva se vydal
a vyprosil si odpuštění postu...