Ne, otče zpovědníku, marno všecko.
Sám nevěříš té útěše, jíž vzpřímit
chceš duši moji. Na místě jsi božím –
proč lžeš a klameš? Vidíš moje leta
a nemoc, truchlý plod jich, jež mé tělo
jak drát natáhne a zas v oblouk svíjí,
a dvůr můj vidíš, jehož osou stal se
můj syn, můj dědic. Granvela i Alba,
největší z mocných k novému jdou slunci,
když tito tak – jak diviti se menším?
Svět pustím, jenž už tak mi klouže z ruky
a budu hledat spásy duše svojí. – –
Ty neslyšíš, co já za noci slýchám:
když tělo moje v bolestech se svíjí
a zima proudí útrobou mých kostí,
hlas matky svojí slýchám, jež mě volá
a teskně vybízí, bych záhy přišel –
víš, kolikrát mě takto volávala,
když živa byla? Já ji věznil, bědnou,
žebračka každá volnosti víc měla,
než matka moje. Já se nepodíval,
zda chybí jí cos. Chybělo jí všecko:
svoboda, děti, jídlo, trochu lásky.
Co dělo se v té pomatené hlavě?
Já tenkrát neptal se... a dneska cítím.
Dnes, kdy zas volá... Chce mi odpustiti?
Chce žalovat mi? Na koho? Oh, hrůza,
vím, na koho by mohla žalovati...
A volá teskně – – já jí uposlechnu – –
ne, neodmlouvej, mnichu, vůle moje
je nezvratna a odmluv nedovolím.
Tys stopoval tu dráhu mého žití,
závratný vzestup, poledne a vidíš
i večer její – rci mi, rozpoznal jsi
za vším tím smysl, jenž by dodal ceny
tomuto žití? Já v něm hledám, pátrám
a smyslu nenalezám, leda časem
obavy hrůzné, že jsem staraje se
o věci světa spásu duše ztratil.
Jen nevrť hlavou, otče zpovědníku,
vždyť rozumíš mi. Bůh mi svěřil správu
tohoto světa, ale při mně nestál.
Co vítězství mi dal – a co z nich bylo?
Kdo vyzná se v tom kolotání dějů?
Já žil v nich, ved je – ale nerozumím.
A vyzná se v nich, řekni, naposledy
On vše mohoucí ředitel všech věcí?!
Co papežů já viděl vstát a padat
a proti všem já musel s mečem v ruce
při boží hájit! Pohani a Turci
jim bližší byli, než já, římský císař
a zbožný katolík! A já jsem prohlíd
ničemnost jejich, sobectví a pikle,
já v ruce měl je, já jich nerozdrtil –
zda netresce Bůh nejen to, cos činil,
však dvakrát víc i čehos opomenul?
Hleď Němce, otče. Luther mnich je vyved
z ovčince církve – v ruce mojí bylo
jej spálit tenkrát... a já opomenul.
Já spálit měl jej, spálit druhy jeho,
a ovce beranů svých pozbaveny
by nikdy z ovčince pak neodběhly...
Však věcí Boha, otče, bylo přispět
a pomoci – a Bůh mi nepomohl...
Jak matka moje, která putovala
bez klidu s mrtvým tělem otce mého,
než děd náš zavřel ji v tom tvrdém zámku,
tak já jsem nedopřál si odpočinku
a válkou míru hledal – a vždy vezl
jen jeho mrtvolu po trudných cestách.
Svět pustím z ruky – záleží-li Bohu
na spáse jeho, postará se jinak,
než dosud staral se. A syn můj Filip,
jak zdá se, našel větší zalíbení
před tváří nebes, než já, otec jeho.
Hleď, mnichu, sotva vkročil do Anglie,
již navrací se zbojná ona země
pokorně s čelem nachýleným k zemi
v ovčinec římský. Dá-li Bůh svou pomoc,
vše provede se... Ruce moje klesly...
V San Yustu, otče, uzavřem dny svoje.
Dům vedle kláštera tam, otče, stojí,
kam větrům severním je přístup bráněn,
a slunci stromy oranžové brání
žár rozhazovat. Zvyky svého mládí
tam uplatním. Jak v Nizozemsku tenkrát
chci žíti nyní. – Hleď, čtyřicet roků
klopotné cesty bojů v službě boží
(a rodu svého – a já doved spojit
ten dvojí zájem pevnou vůlí v jedno –)
a nyní konec. Kruh se uzavírá...
A nebe, jež nám nepřispělo v boji
o věci boží, snad nám neodepře
své slitování, když se modlit budem
za spásu duše, která nenalezla
dřív času starat o sebe se samu.
A víš, kdo bude v klášterní mé celli
mých posledních dnů tichým společníkem?
Ten Ecce Homo, jejž mi namaloval
můj venezijský Apelles. Syn boží,
pán světa... zbit... a korunován
korunou z trní... vysmán lidskou luzou
a tupen lotry... Poslední můj pohled
se upře na něj. On mi porozumí,
až světlo žití odletne z mých očí,
On tiše řekne: Ecce Imperator...