Chtěl spát bych... Položit svou lysou hlavu
vedle svých otců v tiché širé hrobce...
Spát... klid mít... Ale nejít tam jak syn můj,
jak žena má, jak bratr – ne. Jít tiše
jak děd, jak otec šel... Byl to vír vodní,
jenž mě kdys schvátil, točil mnou a stále
mě tiskl ke dnu? Jak se to vše stalo?
Proč stále mluví se jen o mé smrti?
O dělení mých panství? Jsem čím vinen?
Je bůh mým svědkem, svědkem Ježíš Kristus
a svatá Panna, že mou snahou bylo
dědici svému předat nezkráceně,
co po otcích jsem přejal... A syn dědic
je v hrobě. O tom pak, jenž podědí mě,
víc nevím, než že ždá, bych zavřel oči.
Však dědictví se stalo neveselým,
jak neveselým je teď hrad můj pustý
a ubohý můj život... Jak to přišlo?
Jak se to stalo? Přece vůle boží
řídila kroky moje, vůle boží vnukla
vše, co jsem činil – jak to přišlo tedy?...
Jak ve spletitých uvázl bych chodbách,
kde není východu a není rady –
jak, rady? Komu věřit ještě nyní?
Lhou, přetváří se, počítají všichni
jen s vlastním cílem, jenom s dědicem mým...
Proč opět vstupuje muž s oním jménem*)
v můj život? Tenkrát ovšem při východu
života mého stál jak drzý rebel
a dnes, kdy slunce moje zvolna hasne,
syn jeho přišel, přišel s řečí sladkou
na poslech mírnou – – ale krev je jedna.
On nezapomněl, také ne ti druzí –
vždyť také já jsem nemoh zapomenout...
Proč nedopřejí v poklidu mi umřít?
Hle, všichni druzí ctí mé bědné stáří
a všichni vidí ve mně svého pána,
jen ti tam ne – proč? Proč to všecko?
Je vůlí boží, že má být můj večer
tak plný krve, jako bylo ráno?
A zase tam... tam v zelených těch stepích...
Spát... klid mít... Ale ne jít tak jak syn můj,
jak žena má, jak bratr... Mdlo je... bolí skráně...
Ó Bože, chtěl bych usnout v ruce Tvojí!...