Nu, sláva bohu, Giulio, žes hotov!
Však svatý otec už se předem mračil,
když po osudu obrazu se ptával
a já jen musil ramenoma krčit –
ah, jeho svatost myslí, že se obraz
dá zrobit, jak když farář na venkově
mši jitřní slouží – při tom zahrnuje
člověka prací, úkoly a vzkazy,
že pět životů by mi nestačilo.
Giulio, ukaž! Mám jen chvíli času.
Tak, hochu, dobře. Trochu ostré světlo
a ostré stíny, není žádný přechod,
však pro francouzské barbary to stačí.
Ty víš, že určil papež tenhle obraz
pro ženu krále francouzského za dar?
– Teď napadá mi: starý Lionardo
je u dvora tam... ušklíbne se asi
nad touhle Svatou Rodinou a vyřkne
pichlavý soud svůj – hochu, jaká pomoc!
On malovat moh plné čtyři roky
svou Monu Lisu – já za čtyři roky
déšť pláten musil pustit z dílny svojí
a pomalovat stěny vatikanské
a řídit stavbu u svatého Petra
a řadu návrhů dát pro koberce
a kreslit plány pro paláce, villy
a modelovat – konečně pak trochu
žít jako člověk, milovat a líbat
své krasavice, jak je přived osud,
a sonety jim skládat, jak je chtěly
– neb ženě nedostačí, že dá člověk
obličej její madonnám a svatým,
jí člověk musí ještě básně skládat –
to nepochopí nikdy Lionardo,
jenž jako mol jen papíry se hrabe
a jemuž inkoust zcela k žití stačí...
Dej štětec, Giulio, sem, podepíši
svým jménem obraz. Kdo chce nyní tvrdit,
že nepochází z ruky Raffaela?
Mé jméno na něm. Bastian, ta zmije,
postřikne jistě jedem tohle plátno
a Michelagniolovi zprávu pošle
a vtipem opepří – a starý mrzout
číst bude, stáhne obočí a kousne
do jména mého – – víš, jak říkají mi?
„Nejvyšší rabbi římské synagogy“,
to Bastian si vymyslil, ten ďábel.
Teď, Giulio, mi začni Michaela –
neb jeho svatost obdaří jím krále,
když královně dá svatou familii –
nu, je v tom symbol, chytrák svatý otec
francouzským panstvům trochu poklonkuje –
tož hezky vítězného Michaela,
a Satana zkruš dole, jak jen možno.
A pospěš, hochu, hlavní věc je: pospěš.
Francesco půjde do paláce Chigi
malovat Psychu. Francesco je chlapík,
nemluví mnoho, poslouchá a chápe
a maluje jak čtyři. Včera prohled
jsem práci jeho – a žas ustrnutím.
Jak barvami chlap zacházeti umí!
Sám moh bych chodit k němu do učení.
Též Maturino ať přiloží ruku
už na Madonnu. Převor upomíná
a stěžuje si lidem na potkání.
To vyřiď mu, jak přijde. Potom řekni,
že model našel jsem k ní v Trastevere
a pošlu jej sem. Cecilie zve se,
má jméno svaté panny, ale není
už pannou a ne docela už svatou –
sekretář Bembo ondy podotk vtipně,
že pánbů ode mne má tolik madonn,
jak saracenský sultán, a že, cha, cha,
já vlastně při všech nasadil mu rohy –
A na klín ať jí namaluje růži,
to připomeň mu... Bembo, to je vtipkář.
Pak Giovanniho ještě pošli za mnou,
chci slůvko říci mu. Ten taškář hýří
a celé dny se ani spatřit nedá,
a Bitva u Ostie na něj čeká
na stěně vatikanské – mní ten lotr
že přijde anděl domalovat fresku?
Ty zázraky už nedějí se dneska,
to víme všichni, ví to svatý otec,
jenž čertí se a pohansky nám klne.
K všem ďasům bych jej nejraději poslal,
však darebák ten maluje, že člověk
se divit musí. Každý tah je jistý,
že druhý možný není. Pošli mi jej,
já vyčiním mu. Jak jen budeme mít
ty vatikanské fresky jednou s krku,
všem ulehčí se. Jeho svatost spustí
déšť Danain na plochy našich dlaní,
pak půjdeš, kam tě tvoje touha láká
i všichni druzí. Francesco i Viti
i Maturino, Giovanni a druzí,
jak ptáci z rodných hnízd svých vyvedení.
Až přijde kardinal (dal vzkázati mi,
že dopoledne navštívit nás hodlá),
ty vyřiď, že jsem na petrské stavbě,
by odpustila jeho Eminence,
a tuhle Svatou Rodinu mu ukaž
a vychval mu ji – jeho Eminence
obrazům zrovna rozumí jak víře,
jejížto církve stal se kardinalem.
Však nápady má a je dobrý voják,
a pěknou historku jsem o něm slyšel.
Před bitvou – tuším u Ancony byla –
projížděl řady papežského vojska
a líčil žoldákům, že hod je čeká
u nebes tabule, když padnou nyní
za jeho svatost a za svatou církev.
V tom přišel pozdrav nepřátelských houfnic,
a kardinal se obrátí a na zad.
Tu voják jeden, drzá huba, volá:
„Což, Eminencí, tobě nezachce se
těch skvostných hodů u tabule nebes?“
Však kardinal se nedá zmást a volá:
„Ne, synu, nemám ještě apetitu!“
a jede dále. – Vypravoval mi to
kardinal Bibiena. – Kdyby přišla
snad jedna černooká krasavice
a hledala mě, řekni jí, že večer.
Jen slovo večer – pak už dovtípí se.
Ah, Giulio, a víš, co napadá mi?
Já zastavím se u svatého otce
a oznámím mu, že je dohotoven
ten obraz pro královnu do Francie,
a řeknu mu – mně Bibiena ondy
vykládal totiž, že chce svatost jeho
v obrazu velkém světu představiti,
jak vyhlížel as starý Řím v své kráse –
já řeknu tedy, že bych převzít mohl
úlohu tuto. Vyměříme spolu
ta pole trosek, oživíme všecko
stavbami, jak jich dohádat se možno
a já pak, hoši, naskizzuji všecko
a vy mi provedete velký obraz.
Vždyť naposled by mohl svatý otec
si vzpomenout na bručivého starce,
na Michelagniola a pozvat si ho
do Říma zase z dálné Florencie,
a nám by bylo, v doupěti jak liškám,
když pohostinně přijaly v ně ježka.
A nač si takto dáti zkalit život?
Viď, Giulio můj? Řeknu papežovi.
Toť dobrý nápad. S bohem, hochu drahý,
a toho Michaela hleď mi provést,
jak Lionardo by jej asi pojal,
víš, tu hru světel, tmy a polostínů,
jak čert ten uměl to a jak se snaží
to po něm trefit celá Italie.