Nic. Zcela zdarma. Ani scudo nechci.
Ten obraz – dar můj. Pověste jej v chrámě
by moh být viděn. Světlo s levé strany.
Ty vidíš, otče: Svatý Bartoloměj
přivázán k sloupu – zlostní Armenové
mu řemeny drou ze zad – svatý trpí,
hleď v oči mu a svaly kolem retů –
jak, napadá ti? Ano, toť tvář moje,
mou podobu má svatý Bartoloměj
a jeho muka jsou teď muka moje,
já trpím – ale zaslouženě, otče...
Ten příběh povím tobě, abys doved
ocenit obraz, modlitbou pak svojí
vzpomínal časem bědné mojí duše.
Měl přítele jsem, Carlo, malíř dobrý,
hoch nejlepší, krev svou bych byl dal za něj
a přec jsem shasil světlo žití jeho.
A takhle, otče: Kardinal del Monte,
můj příznivec a štětce mého ctitel,
mě doporučil slovy nadšenými
svatému otci. Práci dal mi papež
a já jsem Carla přizval ku pomoci.
V Sixtinské kapli na Posledním Soudu
my pracovali. Místy barvy zašly
a olouply se. Svatý otec přál si,
by ruce naše po stopách šly ruky
velkého Michel Agniola. Víš, otče,
že Michel Agniolovi není rovna
v malířském světě. Mazalové, hlupci,
jež nevzal by na roztírače barev.
Já věděl tedy, jaká čest to pro mě.
Však na křtu dáno mi též jméno jeho,
jsem Michel Agniolo, a věřím, otče,
na zvláštní znamení a předurčení.
Stál tedy Carlo se mnou na lešení,
já vzduch a postavy, on obnovoval
zem, vodu, peklo. V několika týdnech
my byli hotovi: Tu vidím: Carlo
se podpisuje v rohu na obraze –
své jméno v práci velikého mistra,
božského Agniola. A vztek mě chytil,
zrak zatměl se mi a já srazil Carla
jedinou ranou. S lešení se sřítil.
Já nedbal toho. Napřed přemaloval
jsem jeho zločin. Potom teprv slezl
a vidím, že je mrtev. Prch jsem z kaple
a z Říma vůbec. Dlouho bloudil světem
a mnoho zkusil. Urážky i hany
jak přízně, slávy. Teď jsem v Neapoli
a musil malovat jsem tenhle obraz,
bych svědomí si trochu ukonejšil.
Ten přijmi, otče. Jsou to moje muka.
A zasloužím je. Carlo byl můj přítel,
já rád jej měl – a mnou byl zbaven žití.
A proto trpím a chci dále trpět,
i když mně nebude víc na té zemi.
Mám předtuchu... Na Maltě, otče, ondy
já nepříjemnost s rytíři měl řádu,
– to s druhy svými, maltézský jsem rytíř –
já probod jednoho z nich. Vím, že pomstu
mi přisáhli. A že zde, v Neapoli,
mě stopují... Vem tedy obraz, otče,
věc dobrá je to, klášter pyšen bude
na dílo toto, v modlitbách pak s bratry
vzpomeňte časem hříšné duše mojí.