Občane markyzi, jen nedívej se
s odporem takým na tu líci moji!
Je zažloutlá, vím, suchá, plná vrásek –
to proto, občane, že málo krve
je v žilách mojich. Proto jí tam málo,
že Bída, průvodkyně mého žití,
mi vypila ji. A ta Bída byla
u mého otce, děda, prapraděda
a proto, že tvůj tenkrát děd či praděd
k nám poslal ji. A Bída, to je něco,
co věrnější je nad psa, nad přítele
i nad stín vlastní, neboť stín jen přijde,
když slunce svítí – Bída tu však stále.
A přítulnější nad nejlepší ženu
a pečlivější nežli rodná matka.
Tvůj děd ji poslal tedy dědu mému
či praděd pradědovi, taky možno,
a ona vypila krev děda mého
i otce mého – jak ty odvracíš se
od tváře mé, tak tehdy i tvůj otec
se odvraceli takhle na vlas s hnusem,
neb děd můj, táta živili svou Bídu
a při tom člověk nemá lepých tváří.
Teď, občane, ten zbytek krve mojí
je zvědav, považ, jaká že být může
krev taková, jíž Bída neupila.
Jak mnoho jí a jaké barvy asi –
tak jedu s tebou. Jedu na té káře,
již zaměnil jsi náhle za nosítka,
jak stráž tvá jedu, v službách Republiky,
nu, dám rád tedy, když je příležitost,
té krvi svojí podívat se na vše,
nač zvědava je. Proto jenom neměls
se dívat s odporem tak na líc moji!
Vždyť bych ji chtěl mít růžovou a svěží,
jak ty ji, občane, máš. – Dojíždíme.
Viz, Louisette matka naše tamhle stojí,
hlavičky kouše, vyplivuje v koše –
no vidíš, ukousne též hlavu tvoji,
krev lekne se ti, vyběhne ti z těla
a hlavu tvoji v koši hledat bude –
oh, guillotina, toť náš dobrodinec!
Jí nebýt, ještě dnes by pila Bída
ze zbytku krve mojí – Louisettka ta
srovnala všecko: Bídu odehnala
a vaše krky bere do svých zoubků –
a ještě i tu jste vy ve výhodě:
nám krev se ubírala celé věky,
věř, občane, že to je bolestnější,
než když se takhle vyčepuje rázem.
Jsme na místě. Hleď, matka odpočívá,
jak vidíš, na řadu hned přijít můžeš –
občane, vystup! –