Ty jdeš, má jeseni!
Ty jdeš, má jeseni, ty jdeš!
tvůj krok je volný, ale děsně jistý;
k mé duši mluvíš žloutnoucími listy,
jež stříbrem jíní vroubí první mráz,
i tichem zádumčivých lesů zas,
zkad zvedá mlha, chmurná sestra hrobů,
svou peruť smutnou k nebi v tuto dobu –
ty jdeš, má jeseni, ty jdeš?
že nesmím, nesmím zadržet tě více;
žal padá v duši, hořké slzy v líce.
Ty jdeš! a já se těšil v dětském snění,
že život dá mi blaho, opojení,
květ, vůni, úsměv, slunce zlatý svit,
že dnové nestačí, ni touhy cit;
že v srdce, jež se v hloubí ňader chvěje,
vše štěstí andělův i lidí svěje.
Žel, marně! Hle, juž jeseň jde
jak dravec lačný tiše, ostražitě,
a v ňadrech snové spí – a netuší tě.
[19]
Ó, kéž by vzletěli jak tam ti ptáci,
jichž bílý řad se na obzoru ztrácí;
ti plují šťastní touhu v perutích,
kde nové jaro zkvétá, v sladký jih,
co zatím jenom v hnízda jejich prázdná
sníh padá tam, a sedá zima mrazná –
však, ty má jeseni, ty jdeš,
a na dně duše dřímou sny mé svěží;
juž cítím v ňadrech mráz, a zvolna – sněží!
20