I.
„Noc všady, v nebi noc,
noc nad vodou i zemí!“
André Lemoyne.
[5]
Tak divno...
Tak divno je mi jako poupěti,
než v růži rozpučelo zcela;
jak motýlu,motýlu než z kukly vyletí
a ponoří v zář křídla stkvělá;
ba jest mi jako bývá ptáčatům,
když křídlo v první let se zvedá;
jak lesu bývá, kdy noc plna dum
mu v duši hvězdnou září shlédá:
co k vodě táhne štíhlých laní řad,
že sotva sehnou květ, tak zticha,
hned nad vlnami začal měsíc plát,
kde sténá rákosí a vzdychá...
Tak je mi bolno a hned sladko zas
v tvém náručí, ó poesie,
kdy prvně noří se v tvůj třpyt a jas
a z číše krásy tvé má duše pije;
ba sotva po těch řádcích zde se mih’
tvůj obraz půvabu a světla,
hle, z kukly těchto veršů nesmělých
má první píseň tiše vzlétla.
7
Sloky.
Jest nebe tvář ve smutku závoji,
jej slunce nadzvednout se zdráhá,
a kalich květů rozvát po zemi
jak rozbitá číš tvého blaha.
Tvé oči vlhnou, hlava kloní se;
list žlutý na stromu se chvěje:
na stromu života to vzpomínka,
než oderve ji beznaděje.
* * *
Zem v mlhách tone jako v mrákotách;
jak svíce u rakve když kmitá,
hle, slunce sotva chvíli probleskne
a v rosy krůpějích se chytá.
Tu nepoznáváš kouzla země víc;
co zasel čas, teď chvatně sklízí:
ó marně tiskneš k ňadrům ruce své,
tvůj krásny sen – s ním také zmizí.
* * *
8
Ty vody kalné tiše plynou v dál,
a hvozdy smutkem jsou už němé;
a květy, kde jsou ještě v poupatech,
slyš, jak by dechly: uvadneme!
Mé oči kalí se tak slzami;
ó, písně, kam jste prchly, rcete!
ach, štěstí, lásko, sladká poupata,
mám uvěřit, že uvadnete?!
9
Strom vyvrácený.
Strom vyvrácen, jak když se bouří skácí,
a na větvích tam malá hnízda hynou;
květ kolem nich se zvolna dolů ztrácí,
jak s očí věrných,věrných když se slze řinou.
Strom vyvrácen, jak když se bouří skácí,
jsou hnízda ještě tu – však kde jsou ptáci?
Ó lásko! se tvých větví, jež se třesou
sny, květy tvé se řinou každou chvílí
a touhy, hnízda, která ještě nesou,
hle, beznadějně za nimi se chýlí.
Ó lásko, se tvých větví, jež se třesou,
ty písně sladké, hnizd tvých ptáci, kde jsou?
10
V zátiší.
1.
Stín větví plných listů žlutých
mi teskně zírá do oken,
kus nebe, oblak nepohnutých,
v nichž slunce kmitá jako sen;
i vítr usnul kdesi v mechu
a křídla složil znavená,
pták umlknul, a v tichém vzdechu
se dmou jen ňadra vzrušená...
Těch jesení já mnoho prožilprožil,
než nadějí květ mojich svad’;
teď vzpomínkou v mém srdci ožil,
a velký stín v mou duši pad’.
2.
Ty větry jak by venku lkaly
a v okno bijí perutí;
pruh zahrádky se v temno halí
a duše v teskné pohnutí.
Ó vzdej se! marná touha tvoje,
ten kříž tě více nespasí;
jsou marny mrtvení a boje
a odříkání zápasy;
11
jak výsměch světa sem až proudí
ten ulic šum a vír a ruch,
mé oko v temnu venku bloudí
a v temnu pochybností duch:
jen jednou v žití jaro zkvétá,
skráň ozdob jeho růžemi;
pryč choré sny, než prchnou léta,
vše usmíří se pod zemí.
Co po dni jasném ku večeru
můž’ přijít, ne-li noc a tmy?
A náhle v mlhavém tom šeru
vzplál bílý měsíc s hvězdami!
Hle, noc má svoji záři milou,
hrob naděje zas zlatý svit:
má víra roste novou silou
a pučí v květ: to nebes klid!
12
Requiescat!
Žloutne listí, žloutnou květy
a co poupě, uvadává;
těžkou hlavu a hruď chladnou
země tiše dokonává.
Ještě trochu prudkých větrů
a ty pozdní žhoucí mrazy
sežnou všecko nivou mroucí
a to listí s větví srazí.
Ještě něco málo vzdechů,
něco bouří, trochu chladu
a juž k vám se listí svadlé
bez stesku a mroucí kladu.
Trochu země nasypou mi
na hlavu a na hruď moji;
ochladí se těžká hlava,
štvané srdce upokojí.
13
Motiv.
Země dřímá v loktech mlhy
jako dítě v klíně matky,
a ty stráně plny smutku,
a strom plný jinovatky.
Tiše dřímá. Tu v mlh závoj
padl zářný paprsk s chvatem;
zem jak ze sna usmála se,
a strom naposled zkvet’ zlatem.
14
V sněhu.
Ani vzdechu, ani vzlyku,
zmírá zem tak oddaně;
sníh ji skryje v okamžiku,
padá v lán už, na stráně.
Sotva víš a krok se vláčí
těžce země po rovu
a vzpomínáš v teskném pláči,
zda ji uzříš poznovu. –
Není líto života mi,
jeho žhoucích rozkoší;
jsou jak bouře nad horami,
která květy pustoší.
Jednu touhu duše hostí,
jedno vroucí přání mám:
jak ta země bez hořkosti,
klidně tak, kéž umírám;
jak ta země v nebes míru,
skryta v bílých závějích;
v duši vzkříšení mít víru
a tu duši – padlý sníh.
15
Žalm.
Ó marnosť nad marnosť! mne v žel kam prchlo všecko,
co snil a toužíval jsem, doufal jako děcko?
Kde růže jsou ty, jimiž zvěnčit chtěl jsem žití,
kde mládí žár, jímž duše k nadšení se nítí?
Kde blaha tuchy, jež mým zachvívaly nitrem,nitrem
jak slunce třpyty zlaté zamlženým jitrem?
Kde kalich blaha, ať jej ke rtům žhoucím zvednu?
v mé ruce číš, v níž hořkosť stajila se ke dnu.
Já hledal štěstí, že mír práhnoucímu dává
a nad propastí bídy kloní se má hlava;
já hledal světlo srdci, které touhou vřelo,
a noci temno mrtvé celou obestřelo;
chtěl rozkoš žíznivý pít, z níž proud živý kane,
a nalez’ cisterny jen polo rozpukané. –
Ó rozkoš, štěstí záře, blaha všecky zdroje,
vás žádal jsem a nalez’ – zápasy a boje.
Po letech teď, kdy v západ život můj se chýlí,
zda v hruď mou, Pane, padne nebe paprsk bílý?
16
Hle, trosky jsou mé žití, kde se chvatně šeří,
jest propasť, kterou slze bolesti mé měří.
Ta propasť vždy jest hlubší, vždy má bolesť vyšší;
ó rci, zda ruka Tvá jí nikdy neutiší?
Či nesmrtelná, Pane, chceš, ať neumírá?
či má být kamenem, jenž hrob můj uzavírá?!
17
Matce!
Matičko moje, mám vás rád
více než celý Boží svět;
kdybych měl žíti tisíc let,
nemohl vás bych zapomnět.
Byl bych to žebrák ubohý,
matičko moje, nebýt vás:
srdce by žehal trudu mráz,
na rtech by úsměv smutně has.
Ať by mně žití oblohou
zaplál kdy zlatý štěstí svit,
neměl bych přece – teskný cit! –
komu své srdce otevřít.
A teď, kdy duši trnovím,
hořký mně smutek rozbodal,
neměl bych, neměl – jaký žal! –
kde bych se z duše vyplakal.
18
Ty jdeš, má jeseni!
Ty jdeš, má jeseni, ty jdeš!
tvůj krok je volný, ale děsně jistý;
k mé duši mluvíš žloutnoucími listy,
jež stříbrem jíní vroubí první mráz,
i tichem zádumčivých lesů zas,
zkad zvedá mlha, chmurná sestra hrobů,
svou peruť smutnou k nebi v tuto dobu –
ty jdeš, má jeseni, ty jdeš?
že nesmím, nesmím zadržet tě více;
žal padá v duši, hořké slzy v líce.
Ty jdeš! a já se těšil v dětském snění,
že život dá mi blaho, opojení,
květ, vůni, úsměv, slunce zlatý svit,
že dnové nestačí, ni touhy cit;
že v srdce, jež se v hloubí ňader chvěje,
vše štěstí andělův i lidí svěje.
Žel, marně! Hle, juž jeseň jde
jak dravec lačný tiše, ostražitě,
a v ňadrech snové spí – a netuší tě.
[19]
Ó, kéž by vzletěli jak tam ti ptáci,
jichž bílý řad se na obzoru ztrácí;
ti plují šťastní touhu v perutích,
kde nové jaro zkvétá, v sladký jih,
co zatím jenom v hnízda jejich prázdná
sníh padá tam, a sedá zima mrazná –
však, ty má jeseni, ty jdeš,
a na dně duše dřímou sny mé svěží;
juž cítím v ňadrech mráz, a zvolna – sněží!
20
Smím věřit?
Smím věřit?! teď, ó kouzlo lásky svaté,
kdy jeseň počíná juž krajem jít,
a na cestu si hází listí sváté
a kol jak v duši počíná se tmít?
Smím věřit?! Kdy juž sotva víc nás zmate
sen bláhový, jenž rozchvíval náš cit,
že srdce žárem touhy rozehřáté
si žádalo tak věčně snít a snít?
Kdy anděl svatý v slzách odříkání
a v smutku hlubém nad námi se sklání,
kdy kolem sníh a kolem jenom led,
že teď a v srdci tvém mi zplane květ,
a v duši mou, kde počíná se šeřit,
že vůně jeho padne – rci: smím věřit?!
21
V mlhách.
Mlhy nad zemí se tiše táhnou,
jejich šlépěj rosy krůpěje;
když mi snové v duši bolnou sáhnou,
hned se oko v slzách zaskvěje;
mlhy nad zemí se tiše táhnou,
ale bolesť moji neobsáhnou.
Hle, to slunce ze mlh clony zírá,zírá
jako tváře z mysli vybledlá,
a vzpomínka rukou vlídnou sirá
smutku stín teď s duše nazvedla;
hle, to slunce ze mlh clony zírá
v hrob minulosti, jenž se otevírá.
22
Zas jeseň promluvila....promluvila...
Zas jeseň promluvila k srdci mému,
hlas její vůně květů uvadlých,
šum listí suchých v mísce vodojemu,
kde vlnek zlatých zmlknul roj a smích.
V plášť mlhy zahalena tiše kráčí,
do oken mých se smutně zadívá;
hled její plný slz, a v tichém pláči
dál stoupá pustým krajem truchlivá. –
Ó jeseň žití mého zádumčivá!
ó zůstaň u mne aspoň na chvíli;
mně teskno tak, a v duši se mi stmívá,
kde zašlé sny se zase vzbudily.
Svou hlavu k ňadrům zvolna v žalu skláním;
já nechci, nechci více vzpomínat,
pryč snové, jež se slétáte k mým skráním;
nač starý žár zas rozdýmat?
Nač rušíte mě ještě v podjeseni,
kdy srdce netouží víc po štěstí,
kde nebe snů se více nezrůmění,
a květ jen na hrobech jich šelestí...
23
Je noc...
Je noc, ach, noc tak pochmurná a čirá;
kam oko tesknou bázní jato zírá,
stín roste hluboký, a temno vlaje
a ztrnule se dívá v spící kraje.
I klenbu nebes jak když suzavírá,
je bez záře a svitu, pustá, sirá;
jen bludiček roj vstal, kdes plápolaje;
teď zhasnul náhle, kolem zas jen tma je.
Je ticho mrtvé! Sotva větev chvílí
se větrem pohne a se k zemi schýlí,
pták ze sna zastená, a vlna vzdychne
tak z hluboka, a zase všechno stichne:
to lidstva velký bol teď kolem kráčí,
a srdce mé jde za ním v hořkém pláči.
24
To není mír...
To není mír, to není klid, jímž dýchá
noc jarní, věnec hvězdný v skráni svitý,
kdy vzduch jest sladkou vůní fial sytý,
a šelest větví, zdá se, touhou vzdychá;
to není mír, to není klid, jak zticha
když v šero hnizd se loudí luny svity,
kdy slavík tichne blahem rozpačitý,
a srdce jen se mluvit neostýchá;
kdy rtové ret a ruka ruku hledá,
a vlhne zrak, a ňadro výš se zvedá...
Ten minul dávno čas! jen jako v podjeseni,
kdy žloutnoucí list padá hluše k zemi,
jest bez hvězd nebe, bez kvetu kraj němý,
a v hlavě pusto je a v srdci touhy není. –
25
Tobě, trpkosti!
Již nezachvím se před tebou, vím zjista,
a bázeň, drak mě více neudolá;
mám ještě křídla, z čarovného kola
bych výš se vznesl nad oblaka čistá.
Tvá ruka bezcitná se darmo chystáchystá,
mě připjat všednosti v ta lada holá,
v to slzné údolí a v bědná místa –
výš po věčnosti duch můj lačný volá.
V boj proti tobě půjdu vždycky směle,
chci trpět sám a stopou spasitele
chci kříž svůj nésti tiše, bez odporu
a v zapírání na Kalvarskou horu;
jest věčnosť větších utrpení hodna:
Sem pohár tvůj! ať dopiju ho do dna!
26
In doloribus.
Žití mé, ó teskná, zasmušilá pláni,
kde jen duše moje kvílí bez ustání;
kde jen lačný šakal časem smutně vyje:
ach, ten šakal divý, slyšíš? – svědomí je!
Nemám ani, kam se schýlit ve únavě:
naděj! zaplakal bych prudce, usedavě.
A v té pláni kosti sluncem vybělené:
sny a touhy záštím cizích utracené;
na obzoru slunce jako výheň žhavá,
jak ta bolesť v mysli, která neustává.
Jenom vzdechy těžké touto plání letí,
marně vzpínáš náruč v dálku po objetí:
nebe neuslyší, pne se do vysoka
a zem slze moje sama chtivě loká.
27
Jaro.
Nuž, ach přece usmálo se
v bílých květech, v jasné rose
smavé děcko, jaro zlaté,
od hor ručky vztáhlo zas.
Jeho úsměv sladký, němý
s trůnu zimu svrhnul k zemi –
tu starušku o berličce
s bílým vlasem, v těle mráz.
Stlalo jí pak v samém květu
hebce mechu do sametu,
aby se jí neuzdálo
hned tak z toho hrobu vstát.
Pak se teprv rozjásalo,
v kraje širé v let se dalo,
k žití vroucím políbením
mrtvá srdce rozehřát...
Kouzlo žití, Vesny báje,
kdo vyzkoumá vaše taje!
Promlouváte sladkou písní,
hned zas bílou září hvězd;
vyzníváte v šumu stromů,
smíchem dětí z chýší, z domů
za večera při klekání,
když jdu prachem bílých cest;
28
kolem dýchá tolik štěstí,
z niv a strání, z ratolestí,
že se divím, kdo tu může
nešťastným být naposled;
zadumám se nad svou duší:
zda tím blahem též se vzruší?
mráz tam roztál upomínkou,
ale na dně – mrtvý květ!
29
In tenebris.
Noc zasmušilá nad horami stojí;
má země na lupenech plno rosy,
jak dítě, jež se chmúr a temna bojí,
má v očích velké slze, jež tě prosí;
noc zasmušilá nad horami stojí,
s ní v zápasu tu srdce neobstojí.
A juž se bezdná v nitro moje řítí;
břeh – naděj poslední se pod ní láme
a tone, hyne v prostřed vlnobití;
ten bledý svit tam zraky neoklame:
noc bezdná zevšad v nitro mé se řítí
a místo hvězd to těžké slze svítí.
30
Západ v horách.
V klín horám slunce klonilo své čelo,
kol smutno bylo, v dálce juž se tmělo;
pták náhle ustal v písni v křoví kdesi,
jen vlny šuměly, a šeré lesy
se k zemi klonily, kam rosa padla;
a padla v květ a na role se kladla,
kde s ženou muž pluh skalnou zemí vláčí
a rosou čela svého sám ji smáčí,
než zrno chudé po ní hodí spoře,
vždy s těžkým dechem, s okem plným hoře.
Co v slzách zrak, já tak se díval.
svit červánků tam s nebe proudem splýval,
a místo rosy ve krůpějích rudých
tam plál – pot chudých!
31
Žalm eremity.
Svých hněvů řeky valné zadrž, světů Pane,
ať zhasne svaté pomsty žár, jenž v nitru plane;
mrak nenávisti, jenž Tvé skráně stínem vroubí,
ať padne zpět, zkad přišel, v zapomnění hloubí!
Ó viz mě u Svých nohou, k Tobě volám v pláči;
mé slze krví rudnou, – rci, ach, zda to stačí?
Má bolesť oheň jest, jímž srdce mé se čistí,
jak vichr, který pryč rve svadlých květů listí.
Jsem žebrákem – ne, víc! já ztratil věčné nebe,
jsem Prometheus, který k skalám spoutal sebe!
Sup bázně rve hruď moji, pochybnosti šakal;
žel, chudý lup vás lačně v nitra poušť tu vlákal.
Vždy hlodají a s lupu nic je nezapudí,
ni v stínu noc, ni v záři červánkové rudí.
Jak včel teď žahadla to myšlénky v skráň ryjí,
ať den, ať noc jde, trýzně hlod ó nepomíjí.
32
Ó bolesti, vy všecky, jež sem jdete v děsu,
své ruce rozpínám vstříc, na kříž svůj vás vnesu.
Vím, v žernov zrno padá, nežli vzejde v běli;
vy žernov jste a zrno – zde můj život celý!
Tak vedle starých hrobů nový život zkvétá;
měj země tělo jen – však duch ať k nebi vzlétá!
33
Svému příteli!
Tak rád se chýlím k tvojí drahé hlavě,
tak rád zřím v oka tvého měkký svit;
ty hledíš ke mně trpce usmívavě,
jak děl bys: Rci, zda můžem šťastni být?
Zda šťastni?! zaplakal bych usedavě;
svou minulost teď slyším kolem jít
a v srdce padla náhle bolesť dravě –
ten zašlý tón v něm nepřestane znít.
Ó druhu! Co nám zbylo z toho žití?
Snů loďka zlatá už je pouhý vrak,
kam časem jenom v stichlém vlnobití
na stěžeň slétá poesie pták
a písně jeho, jež nám v duši kanou,
tam naděj kvílí v hloubí pochovanou.
34
Jenom někdy.
Zlaté hvězdy v dál se nebem rojí,
stkvoucí nebes bílé kamelie;
s nich se v kalich noci záře lije,
ani jeden paprsk v duši moji.
Vonné květy, co jich roste v lese
a co v ňadrech stráním na úbočí!
vůni cítíš, kam tvá noha vkročí,
ale srdce tvého nedotkne se.
Jenom někdy! v snění sladké chvíli
neznámého cos se nitrem třese,
jak když těžké křídlo pozvedne se
k světlu, k vůni – ale nemá síly.
Touha! jest to jako v smutné báji:
kouzlem padá křídlo bez ozvěny;
v mrtvé ticho ňader ozářeny,
slze hvězdami jen zapadají.
35
Boží muka.
Hle, Boží muka! Kdo je stavěl tady?
Ten celý kraj kol plný luzné vnady;
tu slzičky, tam douška mateří,
květ sedmikrás, kam noha zaměří.
Dál stinný háj! ó jak mě vítá všady,
v něm každá snítka zná můj život mladý,
sny zlaté, jimž víc srdce nevěří,
jež spřádal jsem tu v jeho zášeří.
A tam, co muka, plané růže byly,
jich vůně dech teď ještě cítím milý;
byl celý kraj tu jeden vonný květ,
jak bývá žití kraj jen mladých let;
proč postavili sem ta muka Boží?
proč v život vplétáš trny své, ó hloží?!
36
Na Golgotě.
Jak jiskra v popeli zář slunce v mracích hasla,
kde jaký stín z dna roklin, z propastí hned vstal;
to křídla satana se ve oblacích třásla,
jež nad zemí zas ze sna vzbuzen rozepjal,
že starý hněv a vzdor mu v nitru znovu vzplál,
ryl vrásky – chmury těžké na prokletém čele;
a pod křížem lid sytý pomstou jásal dál,
že ruce jeho Božství stupit dost jsou smělé,
a padnul stín i ve tvář Boha – Spasitele!
Slyš! „dokonáno“ volá Bůh a s kříže vzhlídá,
pak hlavu sklonil, úsměv na rtu zvolna has;
„ó dokonáno“ nebe zemi odpovídá,
je opakuje hora hoře zas a zas;
v tom z těla Spasitele tryskne žhoucí jas,
jímž každá krůpěj krve jako rubín hoří,
plá z každé rány v Božském těle, z mrtvých řas,
jím každý hřeb a každý trn, jenž v skráň se noří,
teď svítí, září, plane jako tisíc zoří.
A satan bleskem jeho tknutý z nenadání
zas v temno klesnul zpět – byl velký jeho pád!
s ním v propasti se bezdno řítí, sklání
i stínů chmurných, těžkých nekonečný řad –
teď na skráně se dumné země s kříže klad’,
jí dotknul se, hned celá tajemně se chvěla;
květ každý, co jich měla, na ňadrech jí svad’
a hory třásly se a chvílí s jejich čela
jak slza kamenná v hloub puklá skála sjela.
37
Tam zašlých hrobů tknul se jenom zlehka, v taji,
kde v mrtvých hrudích zhasly svaté zápaly;
hle, pod ním s rachotem se mocně otvírají,
kam dlouhých věků rozpoutané přívaly
své runy smutné – prach a popel, vepsaly:
ach, kam se jeho svatá záře jenom snula,
tam bolesť, láska, soucit vroucí vzrůstaly...
a padnul v srdce lidská – jako tvrdá žula,
jež věky v nebe strmí – ta se nepohnula!
38
Crucifixus.
Co věků as juž nad ním přešlo v letu,
vždy rozpjat mezi nebem zemí visí;
vždy plné bolesti jsou Jeho rysy,
vždy „smilování“ slyšíš s Jeho retů.
Pak srdce tichne v lásky vroucím vznětu,
pak zmírá jako na Golgotě kdysi,
a nejde anděl, který zas Jej vzkřísí
a „alleluja“ zahřmí v duši světu.
Ó kraji rodný, lide na kříž spjatý,
tvůj kalich hořkosti jest vrchovatý,
lem jeho tvou se krví růmění.
Té stále na kříž utrpení vbíjí,
ty beze stesku kloníš v mdlobách šíji
a marně čekáš na své vzkříšení.
39
Dolorosa.
Nocí tmí se Její oko,
mrazem líce pobledají;
lokty bílé, mrtvé tělo,
chvějí se, jak objímají.
Žal se, soucit duší snují,
v chrámu píseň dozpěvují:
Ó bolesti! ó žalosti!
Ani rosy na té řase,
bez slzí a beze vzdechu:
ach, v té těžké, hořké chvíli
co Jí dal Bůh pro útěchu?
Myšlénky se duší snují,
jak tu píseň dozpěvují:
Ó bolesti! ó žalosti!
Sevřené rty jako poupě,
prvé nežli rozvije se;
co se asi za ním tají,
co, ach, ve svém hloubí nese?
Žal se, soucit duší snují,
jak tu píseň dozpěvují:
Ó bolesti! ó žalosti!
40
Patří jen na mrtvé tělo,
na ran rudé květy plaše,
na těch rukou, svatých nohou
sázely je hříchy naše.
Myšlénky se duší snují,
jak tu píseň dozpěvují:
Ó bolesti! ó žalosti!
A mé hříchy dále rostou
a ty rány dál se rdějí,
kam to oko plné něhy
patří v teskné beznaději!
Žal se, soucit duší snují,
jak tu píseň dozpěvují:
Ó bolesti! ó žalosti!
Divé hoře teď mě chvátí:
což tu více spásy není?
Kudy vede cesta z hříchu,
a co vede k vykoupení?
Myšlénky se těžce snují,
jak tu píseň dozpěvují:
Ó bolesti!! ó žalosti!!
41
U Božího hrobu.
Moc neznámá mě ve prach kleknout nutí;
já nevím, proč se ruka moje spíná,
proč z očí tryskly slzy ve pohnutí;
to chvějí se Tvá ústa, Kriste, siná?
„Tvůj dech, jak páchne smrtí, bídný, bídný,
z tvých očí nenávisť se děsně šklebí;
ó marně hledáš mír, chceš býti klidný
a s rouháním svou ruku zvedáš k nebi;
co bylo svatého, tys vyrval z nitra,
ve bahně hříchů toneš zvolna, jistě;
chceš uloupiti sobě eden zchytra,
a klam a hřích je tvoje útočiště;
viz rány mé, jak zas se otvírají,
tvá ruka hlouběj trny ve skráň tlačí;
hle, krve krůpěje jak na nich hrají
a místo slzí proud jich tvář mou smáčí;
jak Jidáš přicházíš – smích ve své tváři,
jak on chceš líbat krvavé mé čelo,
ač svědomí tvé křičí: lháři, lháři! –
a přece se ti mne, ach, nezželelo?“...
A bledý klečím, úzkosť v srdce padá;
ach, myslím, duch můj náhle žalem zšílí –
jdou líbat, lidstva kolem dlouhá řada,
jen já, jen já – ach, nemám k tomu síly.
42
Z kraje bídy.
I.
Juž večer byl, a mlhy krajem spěly,spěly
jak bludných duchů dlouhý, teskný řad;
na stráni chatky chudičké se tměly,
a noci stín se na ně těžce klad’.
A mezi vrchy kolem znáti pouze
ta pole chudých jako prázdná dlaň,
a každé z nich tam střeží hořká nouze,
a požehnání nezasvitne naň.
Kraj smutný! stojím nad ním v zamyšlení
– jak výčitka kříž roste k blankytu –
a v duchu ptám se: ach, což nikdo není,
kdo sklonil by se k tobě v soucitu?
Což nikdo není, kdo by za tě prosil,
ty kraji, lide trpce zkoušený?
Kdo slzami by rány tvoje rosil
a objal v lásce svými rameny?!...
V tom za mnou měsíce (srp) bílý vstanul,
své záře stříbro házel stráněmi;
a náhle jak by touhou lásky vzplanul,
pad’ rozpjatý stín Krista na zemi.
43
Z kraje bídy.
2.
Jak’s milovala je! vím, že bys chtěla
za cenu života je vykoupiti;
a roste bolesť, kterou srdce cítí,
jak za noc jednu vrásky tvého čela.
To byla slasť tvá, když jsi z práce spěla:
je tisknout k srdci, v ústka políbiti;
to byla zář, jež tkala se v tvé žití,
kde pusto bylo jak v noc, když se stměla.
Je mrtvo! výkřik zoufalý spí v hrudi,
tvá ústa němá, oku slza schází –
ne, neplač! cítíš, jak tě bída mrazí!
hle, kalným okem lačná kolem zírá;
ó potlač bolesť, která hruď tvou svírá,
ať děcko tvé se k žití neprobudí!
44
Při bouři noční.
To bouř je! Venku noc je chmurná, tmavá;
řve hrom, a blesk výš pochodní svou mává
a bije v zem, jež v stínu schovává se;
v mé okno vichřice svým křídlem pere:
to venku noc a bouř jsou ve zápase.
Kdo zvítězí? – A myšlénky mi steré
se v duši unavenou tlačí –
tam též je noc, a stín se žalů vláčí,
tam bouře také z nenadání vstala,
a beznaděj svou pochodeň hned vzňala,
tou za snem sen se v popel a prach kácí...
Juž bouře dozněla, juž v dál se ztrácí,
a kolem dní se a jest blízko k jitru –
což bouře v duši mé též dohřměla,
i míru svit mi padnul do čela;
však noci temno zůstalo v mém nitru!
45
Poesii.
Ó něhy kouzlo, které plá jí v zraku;
jak podobá se edenskému ptáku,
jenž písní svou nás láká v bájné kraje;
my za ním jdem, až stanem v branách ráje.
Pak vracíme se s říše nadoblaků
v ten pustý svět, jenž dřímat zdá se v mraku.
Co život nám pak, co vše jeho taje?
Co jas a květy, na nichž stín si hraje?
Tu všecko v mlze splývá! jenom touha
nás v duši hřeje netušeným blahem,blahem
jak vězně v temnosti ta světlá prouha,
jež propletla se vyšlapaným prahem:
sní zamyšlen o zemi, jež usmívavá
plá venku, nad níž velké slunce vstává.
46
Jen paprsk jediný!
Jen paprsk jediný, a země zkvete v ráz;
co v ňadrech její panenských spí puků,
ty zvonky svými propletou jí vlas;
i kosa zavolá v stín starých buků,
kde perlami mu zkrášlí měkké hnízdo zas;
v hvizd jeho táhlý zazní tklivé: „kuku“,
jež čítat bude v snění milujících hlas;
nechť v srdci vzplane jdoucím v ruce ruku
jen paprsk jediný.
Proč náhle zachvěla se duše moje as
a otevírá zvolna v srdce tluku
svůj kalich, poslední kde sen juž dávno zhas?
v tom chvějícím se zvuku
to čísi ret jak v prosbě by se vroucně třás:
jen paprsk jediný!
47
Červánkům.
Ó vlny hořící, ó moře zlata,
ó spono démantová, kterou spjata
vlá říza Boha v azurovou dál!
či purpurem jste, který s ramen sňal,
když k zemi zadíval se v stesku právě,
jež k Němu z hloubí zřela vyčítavě?
neb číš jste hořkých slzí krvavá,
již země nebi v oběť podává?
Vím, věčnosti jste rubínovým prahem,
kam duše vzlétá, syta lidským blahem,
by v zřídle pravdy, v světla prameni
svou touhu skojila a nadšení! –
48
INTERMEZZO.
Já na vás myslím jen, ó děti, rozvažuje
k vám lásku, která mi hloub duše vyplňuje.
Viktor Hugo.
[49]
Dětské sonety.
1.
V ty drobné řady vaše spěchám rád:
v mé srdce hořem teskným rozervané
s těch oček vašich sladká záře kane,
ó, buďte pozdraveny nastokrát!
Váš úsměv, který po rtech oblétat
a v tváři hořet nachem růže plané
ni v stínu starostí vám neustane,
mně z nitra plaší trud i smutku chlad.
Jsem šťasten s vámi – ač sám štěstím chudý
a plný hořkosti a všední nudy,
snů mládí, ideálů skoro prost:
co léta hledal jsem vždy marně v žití,
teď aspoň srdce nalezlo a cítí,
mé dítky, u vás: lásku, upřímnost.
51
2.
Mne dojímá ten tichý pohled váš!
cos známého mi z něho v ústret kývá,
že bezděky má duše plachá, snivá
by za ním spěla na kraj světa až.
To sny jsou, svatá mladosti, ach, stráž!
mě kouzlem křídlo jejich obevívá,
a toužný zpěv jich rosou v duši splývá...
Ó, vesno má, proč dnes se dotýkáš
mé duše mořem běd a strastí štvané
a nítíš žár, jímž nadšení v ní vzplane,
by znovu rozpadlo se v popel, prach? –
A úsměv váš dí: Nejsi šťasten dosti?
i nás se dotknou mrazy skutečnosti;
zde šťastni smíme být jen – v zpomínkách!
52
3.
Cit tajemný mě schvátí zas a zas,
a slovo na rtu bledém se mi mate,
kdy na mne snivě oko upíráte;
ach, z něho tryská svaté lásky jas.
I nevím, jak, a chvěje se mi hlas,
i ruce v klínu křečovitě spjaté;
mně zdá se pro to srdce vaše vzňaté
mé slovo každé chladné jako mráz.
Mně zdá se všední, co vám říci mohu:
jak mysl vroucí vznášet se má k Bohu,
o hříchu, o němž kdo z vás sotva ví!
Vždyť nebes záře po skráni vám splývá,
a v duši plá, co v srdci mém se stmívá:
jsem člověk hříšný – vy jste serafy!
53
Žebravému děcku.
Vždy usmíváš se jako anděl svatý,
ty ručky chudé na klíně máš spjaty
a vedle berlu – věrnou družku svoji,
ó, cudné poupě v rozedraném kroji;
ta nevinnosť, ach, sluší tvému čelu,
jak podobá se v slunci třpytícímu pelu.
S tvých rtíků neustále píseň zvoní,
co hlavinka se ostýchavě kloní
vstříc všem, kdo cestou pospíchají s chvatem
ať v prosté haleně či pod brokátem;
to nevzruší tě, dál svou píseň zpíváš
a jako ve snu hlavou usměvavou kýváš.
Nechť pálí mráz, nechť vánice tě šlehá,
z tvých očí stejně plane dětská něha;
vždy klidna sedíš chladném na stupátku
půl zahalena v staromódním šátku,
a vlasy prosté, jimiž větry hrají,
tvou hlavu jako snové zlatí oblétají.
[54]
Ty neprosíš, však oko tvé víc praví,
že mimoděk se každý pozastaví
a v klín tvůj almužnu rád tajně vloží,
co svoláváš naň požehnání Boží –
ó, jistě vím, že Bůh tě slyší v taji,
a komu žehnáš, ruce Jeho požehnají...
Rád stavím se tu, když se večer vracím
a v hořkých vzpomínkách se tiše ztrácím;
tvůj jeden úsměv, dítě moje, krátký
stín každý zaplaší z mé duše zpátky,
a cos jak zábřesk blaha v hruď se sklání:
ach, učím se být šťastným aspoň v odříkání!
55
V aleji akátové.
Med není sladčí jak ta vůně žhavá,
jež s větví akacií padá dolů,
jak anděl stál by na každičkém stvolu
a střásal zlatý pel, když křídlem mává.
Teď řine vzduchem se jak vroucí láva,
vše unáší a všecko chvátí spolu,
a marně srdce vzdoruje v svém bolu,
jenž v hlubinách kdes tiše dokonává.
Ach, skoro ani nedivím se tomu,
jest vše tak plno zázraků a divů;
kam hledět mám, já nevím: na řad stromů,
kde v stínu větví skrytí ptáci pějí,
či dětí tlum, jak v mládnoucí jdou nivu,
květ v ruce mají a smích v obličeji.
56
Do album.
1.
Štěstí naše – pták jest zpívající,
posloucháš a cítíš slzy v líci,
posloucháš a cítíš v srdce ruchu
tajemnou a sladkou táhnout tuchu,
jako v chóru andělé.
Zpívá! Ani nevíš, a v tom zpěvu
do jásotu je ti, do úsměvu,
a zář zlata, která prší s nebe
po nivách a stráních kolem tebe,
hoří tobě na čele.
Zpívá! Podle rhythmu v tichém letu
laškujíce, vznášejí se s květu
na květ, s jabloňové vonné větve
snové tvoji, mladé naděje tvé,
zlatokřídlí motýli.
Vůně, plná kouzla, plná taje
z modré dálky, zblízka, zevšad vlaje,
vstoupá z hlubin duše tvojí skrytě,
až se pod ní kloní rozpačitě
obličej tvůj unylý.
57
Věříš? – díváš se tak bez pohnutí,
spínáš ručky své, jak cit tě nutí;
ráj to! co se spřádá v tvojí duši;
tiše, tiše, ať se nevyruší
sladce zpívající pták!
Věř jen! Nač tě rušit nyní ze sna,
kolem kvete luzná, sladká vesna;
a pták zpívá stále dojemněji,
až se nitro, celé srdce chvějí
velkým štěstím – ale pak!
Doba přijde, kdy se k letu zvedne,
zmizí navždy v dálce nedohledné;
marně vztáhneš, dítě, ruce za ním,
prchne s tvojím dětským usmíváním,
nevrátí se nikdy víc!
58
2.
Juž sstoupáš zvolna v život – údolí
a snivě zíráš v dálku mlhavou,
zář úsměvu ti v tváři chvěje se,
zář slunce zlatem plá ti nad hlavou.
Za tebou ještě hoří oblaky,
to pod šarlatem ranních červánků;
pod nohou tvojí růže rdějí se,
a strom ti hází květy do spánků.
Dech vůně z polí, luk a se strání
tvou duši tklivou plní pomalu,
jež z oka tvého plaše dívá se,se
jak poupě z rozpuklého obalu.
Jen sstoupej dál! tak vždycky nebude,
kraj kolem tebe zvolna uvadne,
zář jara k západu se nakloní
a zcela v dálce kdesi zapadne.
A kolem mráz – ó, jaká proměna!
a jíní na stromu a na keři,
a v luhy padne sníh a na stráně,
snad zachytne se i v tvé kadeři.
Pak jestli obrátíš se v stesku zpět,
zkad vyšla’s šťastné dítě poprvé,
zas uzříš v dálce jako dříve kdys
červánky pozdní hořet do krve.
59
A úsměv zase zbloudí na tvůj ret,
snad ne tak šťastný více – smutnější,
a vzpomínka, jež kmitne duší tvou,
tu bolesť v resignaci skonejší.
Pak známé tváře v mysli oživnou,
snad mezi nimi – kdo ví – moje též,
jež v hrobě bude juž se rozpadat –
zda v modlitbách nás slzíc vzpomeneš?!
Snad zadíváš se smutná také sem,
co vepsal jsem zde dávno na ten list;
však nepřečteš to písmo vybledlé –
jen srdce po paměti bude číst!
60
Štěstí člověka.
O, jaké kouzlo k vám mě táhne,
mé dítky! když jdu od vás zpět,
když k foliantům ruka sáhne,
hned o vás musím přemýšlet.
A zasednu-li ku pianu,
hned v jeho zvuk váš splývá hlas;
před vaším zjevem všady stanu
a myslím na vás vždycky zas.
I vzpomínám, co s vámi dlívám,
jak žití mé se změnilo;
ta láska, již v hloub ňader skrývám,
teď na ní poupě rozvilo!
Teď chápu: proč má vesna růže,
proč láska má své objetí, –
zda nebe bez hvězd býti může
a člověk šťasten – bez dětí!
61
Vždy vidím vás jen!
Vždy vidím vás jen, děti zlatohlavé,
když patřím v nebe, oko vaše smavé
a k zemi v květu, růže vašich lící,
váš melodický smích, pták zpívající;
když rosnou nivou pospícháte v chvat,
jak od lilijí nožky rozeznat?
Smím na vás patřit, jaké štěstí pro mne,
smím plnit vaše přání, vždy tak skromné,
znát vaše touhy a sny vaše zvídat,
vám na otázky naivní odpovídat,
smím těšit vás, ó, jaké umění,
mé nitro plno písní, nadšení!
Já věřím v anděly, když jdete se mnou
a zříte ke mně s tváří přetajemnou,
a věřím, kolem vašich sněžných skrání
jas plane od Božského zulíbání;
ó, před pohledem sladkým z vašich řas
i cherubína žhavý meč by zhas!
Jdu za vámi zpět k edenskému prahu
a srdce svoje ztracenému blahu
se učím znovu otvírati v snění
a bolesť skrývat ve hrob zapomnění;
však křísit z něho naděje své květ
a k štěstí – přece usmívati ret.
62
Ó, jste vy jistě kouzelníci malí,
jež Bůh sesýlá dolů s hvězdné dálí,
jak sesýlá v mech rosu, slunce třpyt,
v keř ptáka a květ vonný na pažit
a v temnou noc tu měkkou záři hvězd:
vás milovat a znovu žít, mé děti,
to jedno jest!
63
Ó, bdi jen!
Jen ruku pevnou, k nebi zrak;
ať tělo k zemi chce, duch do oblak.
Jest život tvůj vždy roven moři;
ó, bdi jen! ať se v hloubi neponoří
tvé štěstí – slabá loď!
Jest štěstí pýr, jejž pták do hnízda vnes,
jej vítr zítra smete, bouře dnes;
nuž nejdi tam, kde vítr věje,
kde zmítá bouř, jež sluje beznaděje;
je skryj, v hloub ňader vhoď!
Ó, srdce jako vesny poupě jest!
až přijde slunce, bílá záře hvězd,
pak citem tknuto otevře se
a z hloubí jeho hlas zní, jenž se třese:
„v mou náruč, dítě, pojď“!
64
Babičko!
Babičko drahá, hle, jak se točí
kolovrat tiše, sotva se kmit’;
spánek nám padá s umdlených očí,
předeš-li bájí stříbrnou niť,
v mládí-li zašlé pověsť tvá sbočí.
Proč v řasách bílých slzí máš třpyt,
jako když v mráčky hvězdička skočí?
proč mlčíš náhle? chce se ti snít,
babičko?
„Dřív než si myslíš, pohled tvůj zočí,
– marně se zdráhat, marně se krýt –
tesklivý kraj ten, život kam vkročí,
mládí kde snové budou ti znít
v refrain, jenž slzou líc ti též smočí:
babičko!“
65
Kytička fial.
Kytička fial! co jen v ně štěstí
dovedly bílé ručky tvé vplésti;
za každým lístkem v zlaté jak báji
vzpomínek luzných tisíc se tají,
v kalíšku vonném slze se třesou,
dětský tvůj úsměv na dně mi nesou –
zřel jsem jej v očí fialkách kvésti,
byl tak pln záře, blaha a štěstí.
66
Tak mám vás rád...
Tak mám vás rád v tom plesném shonu, roji,
vy drobné perličky, vy holoubkové moji;
váš smích ten sladce zvonivý a dětský
hle, s čela mého zahnal chmury všecky,
a smutné myšlénky ty létly s nimi
jak mračna před paprsky slunečními,
a jako pavouk nuda zádumčivá
se na dně duše honem v bázni skrývá.
Jest duše má lastura neozdobná,
již v písku nalezla dlaň vaše drobná,
v niž dechly jste proud trilků jasných plaše;
tak nitro mé teď plní hlasy vaše.
Kdo odolal by vám! jste vítěz sladký,
jsem zase dítětem na klíně matky;
zas vidím v mlhách drahé tahy známé,
ten milý hlas, jenž nikdy neoklame,
jej slyším zníti, jak se v dálce tratí,
dvě oči dojemně se usmívati
a cítím polibky tu na své skráni,
67
tak křídlo snů se chvěje v tichém vlání,
a kolem z luhů, sadů, strání, nivy
dech vůně čarovný a opojivý,
jak kadidla dým zevšad k nebi vstoupá,
na vlnách její skřivan, hle, se houpá,
ta země zkvétající duše zpěvná;
i modrá lesů hradba je tak zjevná,
že, zdá se, vidím plachých laní očioči,
tam blýskají a mizí, když v les skočí;
tak hvězda v noci jasné hned se ztrácí,
hned zakmitne zas, jako když se vrací;
a chaty, jedna výš, ta druhá dole
a všecky jako bílé slípky v kole,
když zrní zobat sběhly se sem z dvorů
zde na těch polích chudých na úhoru,
kde kvetou velké pampelišky zlaté
na mezi, kde se děti baculaté
a růžové vždy válí v měkkém mechu
hned zpívají, hned smějí se v témž dechu,
zrak mají jiskřivý jak kapky rosy,
když v květu vzplane, a jsou vždycky bosy.
A nade vším jak požehnání Páně
se řine slunce zář v les, pole, stráně
a hlahol zvonů se hřbitovních věží;
tam moje mladost hluboko kdes leží.
Ó, mládí ztracené, ó, snové zašlí,
váš květ můj život více neokrášlí;
ať slzí proud se přes něj vroucí leje,
je svadlý juž a více neokřeje. –
68
Proč mlčíte teď? nač ty strachy skryté?
jen dále bouřete! dnes všechno smíte!
Či ulekly vás slzy ty v mém oku?
nechť nermoutí vás, dál jen v hlučném skoku;
ta radosť vaše všecka – záře světla,
jež v slzách mých se láme, aby zkvetla
hloub v duši mé, v tom chmurném víru
co duha míru!
69
Maličké přítelkyni.
Kdy se mnou jsi, mne všecko jímá kolem,
ty stíny večera, co v plachém reji
se skrývají a honí po aleji,
to ticho, jež rozpíná křídla dolem;
i nebe jasné: hle, jak jeho polem
se hvězdy, motýlové zlatí chvějí;
jich paprsky po růžích země spějí
tak zlehounka, že sotva pohnou stvolem.
Tu v snění zdá se mi, to nebe hvězdné
ať jest tak hluboké, či ať jest bezdné,
v tvé oko popatřím-li jenom v chvat,
tam vidím jeho dno se usmívat:
jen místo hvězd a zlatých jejich svitů
jdou andělé tam po květech tvých citů.
70
Na podobizně.
Má poupátka, vy miláčkové moji,
vždy v smutné chvíli k vám se zadívám,
jak tulíte se k sobě, co já sám
jdu životem vždy pohotově k boji.
Váš dlouhý vlas vlá na malebném kroji,
ten jeden jako stkvoucí zlata plam
a druhý roven noci temnotám,
když zádumčivá nad horami stojí,
co ručky vaše jako maně pouze
se tisknou vroucně, hlava u hlavy,
a na rtech bloudí úsměv dumavý.
To rád bych věděl: kam as v sladké touze
teď k letu duše vaše nevinná
v tom úsměvu svá křídla rozpíná?!
71
Děti.
Ve trávě vysoké a v bílých květů sněhu
se rusé hlavy dětí míhaly a plály:
květ máku v tváři, v oku růží něhu,
a ručky jich se skvěly – lilje z dálí.
To bylo v létě, v sladké odpoledne,
kdy večer horám z pláště skrytě zírá,
a čeká jen, až vrchům na dlaň sedne
mdlé ptáče, slunce, které v krvi zmírá.
Ó v jeho paprscích jak v proudu víly
se honily, jak ptáčci pod lupením,
když upadly, je v náruč květy skryly,
svou vůni vdechly jim svým políbením.
A sotva povstaly, dál jde jich vřava;
hle, zástup diblíků to zdá se chvílí,
jich ples a ruch, jenž neustává,
vždy nový jest a vždy tak roztomilý.
Teď chytají zář slunce v dlaň, k jich čelu
jež slétá, smějíce se v šumném reji
a nevědí, že šat to archandělů,
jenž kolem nich se bílí procházejí.
72
II.
„Od půlnoci zlato přichází
a k Bohu vděčné chválení.“
Žalm Davidův.
„Skrz rány rukou Kristových zřím den!“
Viktor Hugo
[73]
Hvězda.
Třpyt čarný; jak se nad Betlémem stkvěla,
stín k zemi pad’, jenž nad nivami lét’,
noc závoj sňala s dumavého čela
a snivá v lesy cedrové šla zpět.
Květ každý kalich zmaten otevíral
a vzduchem táhla vůně lilijí;
stesk ptáků probuzených jakby zmíral
ve stínu fíků, šumných pinií.
Chór andělů se snášel zvolna k zemi,
s jich retů hřímal hymnus nadšený
a láska kryla svými perutěmi
svět, v moři bludů člun už ztracený.
Přes věků stín a temno od té chvíle
vždy plane čistá, snivě zářící,
jak stříbro kam se řine světlo bílé,
tam andělé jdou tklivě pějící.
Tam Bůh se v srdcích lidu opět tají
a mluví láskou, jasem ve zraku;
tam záští hořkosť neznámou je bájí
a svět jest plný Božích zázraků. –
75
Proč nad námi svit její zlatý bledne,
jak nad Golgotou zhasnul docela?
to zášť vždy křídlo dračí z hlubin zvedne,
by její tvář nám stkvoucí zastřela:
Jen milujme! a vzplá svit její sladký
ve mracích jako oko z tmavých řas;
Ó, vzplane! k Betlému se vraťme zpátky
a buďme celým srdcem dětmi zas!
76
Modlitba.
Ty jsi mocný, věčný Pane,
na Tvůj pokyn slunce stane,
hvězdy prší jako rosa
v letních nocích průhledných;
květy trysknou z ňadra zemi,
ze skal vody ručejemi;
mrtvé křísí ze snů věčných
láskyplná ruka Tvá;
a kdo k Tobě chorý spěje,
neodchází bez naděje;
jeden pohled usmívavý
jeho vzdechy zastaví.
K Tobě volám, divů Pane,
a vzdech, jenž mi se rtů vane,
prosí Tě jen: v srdce moje
tam vlož, Pane, lásky víc!
77
Má duše žízní!
Má duše žízní po tobě, ó písni,
jak jahody květ bílý v mechu třísni
po slunce třpytu v stínu šumných buků,
ne ještě květ – spíš poupě na rozpuku.
Jí v náruč klesni, v květ jak rosa padá
a jitra zlato na hory a lada,
kdy nachem rdí se stráně, les a nivy,
kdy zem jest jeden obraz čarotklivý.
V mé nitro dechni, jako snivá vesna
v kraj dýchá smutný, když jej budí ze sna,
a kolem skrání věnec z květů stáčí
a místo snů tká jemu hlahol ptačí.
Ó, slétni v hruď, jak nebes anděl slétá
v den každý rozžít slunce – kahan světa;
hle, duše má juž čeká v srdce tluku –
ne ještě květ – spíš poupě na rozpuku,
až „epheta“ díš a k ní vztáhneš ruku.
78
Vzduch krystal je...
Vzduch krystal je; v něm slunce duhou hraje,
jsou jeden luzný květ ty dálné kraje:
co půvabů a kouzla na nich leží,
já poznávám jich sotva jen a stěží.
Šum klasu v poli, který zvolna zraje,
vln šepot, ptačí zpěv jsou plny taje,
a z lesa, který jara sny jim střeží,
v dál táhne vůně hluboká a svěží.
I v stráni netřesk bují jako loni,
hloh na břehu se stejně k vodám kloní,
i staré hnízdo skryté v šeru hvozdů
zas upravil si párek starých drozdů...
dušeDuše má tím jara kouzlem spitá
sny staré v náruč svoji v slzách vítá!
79
Doufej, synu!
To chrám je, kam jsem prchnul z ulic ruchu,
mou duši bolí všední shon a rej;
já hledám útěchu, mír svému duchu –
jest tomu dlouho, co jsem ztratil jej.
Já ztratil všecko, co se štěstím zove
a viděl blaho své, jak umírá:
tak za lodí se vlny smaragdové
a za kamenem kruh se zavírá.
Kdo azur nebes v dumách pozoruje,
v něm stezky perutnatých oblaků,
tak bílá hvězda k západu se snuje
a hasne náhle v ranním soumraku;
Kdo zachytí tón tklivé písně ptačí,
kdy neviděn ji v houští dozpívá?
tak prchlo štěstí moje v hořkém pláči,
a zbyla vzpomínka jen truchlivá.
80
Ta nedá klidu, zapomenout nedá,
jak bouře vlny žití vzburácí,
a krok můj unavený asyl hledá,
a sotva vím, že v chrám se potácí.
Jest klidno zde tak, a šeř tajuplná
svým mlžným křídlem všechno objímá;
jen občas v chrámu stěny vřavy vlna
sem z víru světa temně zahřímá.
Tu cítím, jak bych přestal žíti tělem,
a s ním jak zmizel z nitra tmavý stín,
jenž provázel mě přísně v žití celém,
skryt tajně srdce mého do hlubin.
Ach, jest mi, jak bych rozepjat měl prudce
své duše chvějících dvé perutí,
a zatím spínám v dumách vroucně ruce,
a oko vlhne v slzách pohnutí.
Hle, lampy kmitají se, jak by hasly,
zář jiná stříbrem kol se rozlívá,
a křídly jak by andělové třásli,
sám Kristus s oltáře se usmívá.
Na stěnách pestrých nyní oživnuly
ty světců asketické postavy
a zvolna se zdí v loď se sesunuly;
v před tiše kráčí řad jich mlhavý:
81
A divná píseň s retů jejich řine,
slov nemá ale srdcem zachvěje,
slasť edenu a po čem duše hyne,
v ní mluví sny a touhy, naděje;
a mládí zašlé zas se v nitro tulí,
jak žije posud ve tvé paměti;
čís rty se vroucně na tvé přižehnuly,
a cítíš matky svaté objetí.
Co bolesť jest ti, jež tě křižovala
a s květu ideálů rvala list;
na prahu věčnosti, zde, jak jest malá
ta všecka zášť a nenávisť...
A zatím světců průvod kráčí k předu,
s jich retů mocně hymnus klenbou hřmí,
a vroucí láska plá jim ve pohledu,
kdy Kristus ruce vztáhnul nad nimi.
A žehná všechněm, žehná v sladkém kynu!
já nevím, jak jsem v řad jich přiklekl;
hlas Jeho chvěl se hudbou: Doufej, synu!
a balsámem se duše dotekl...
Co cítil jsem v té chvíli v srdce nitru,
to ráje slasť se duší rozlila:
tak vůně s květů řine v kraj, když k jitru
noc v červáncích se plaše sklonila.
82
A tajemná zář hasla v klenbách výše,
zpěv světců v dálce touhou umíral;
a ještě zaševelil, jak když dýše,
jak za nimi by ráj se zavíral.
Já klečel dlouho, hlavu v žhavé dlani
a cítil jsem – slz v oku vlhký třpyt –
jak na práh duše anděl odříkání
slét a s ním velký cherub: nebes klid!
– – – – – – – – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Teď denně vždy sem spěchám z ulic ruchu,
mou duši bolí všední shon a rej;
já hledal útěchu, mír svému duchu
a po letech zde šťasten našel jej!
83
Bdí láska Boží neobsáhlá!
Zřím v dálku, slunce – pták kam zvolna slétá,
kde v jasný obzor věnec hor se vplétá;
jdou stíny těžké z hloubí spících lesů,
hlehle,v drobných perlách hoří lístky vřesu,
květ každý v slzách oko uzavírá,
co slunce nad západem tiše zmírá.
Teď z nitra jeho plameny výš šlehly,
jak láva žhoucí od hor v nivy sběhly;
vždy víc a víc se řinou z jeho hlubin,
co perlou plálo, hoří jako rubín;
jak zlaté šupiny, hle, vlny hrají,
a s věncem růží hory usínají.
Pak hasly červánky, se tměly skály,
jen paprsky dva ještě v dálku plály;
to jak by nad zem znáhla
dvě ramena se žehnajíce vztáhla:
„Ó vy, jež vedro žití těžce hněte,
jen klidně spěte,
bdí láska Boží neobsáhlá!“
84
Na velký pátek.
Vy lesy, utište své šumné lýry,
ať smutek jak stín nesměrný a širý
dnes lehne v hloubí vám;
své zastavte, vy proudy, zpěvné zdroje,
nechť bolesť veliká a bez úkoje
vám padne k hlubinám!
Ach, uzamkněte svoje vonné rety
vy, s bledým poupětem, ó tmavé květy
a s rosy krůpějí;
zpět vraťte se v svá, ptáci, hnízda tichá,
zda slyšíte, jak u vás vítr vzdychá
než jindy smutněji?
Ne ruměncem, ať krví Východ zkvete,
své mračné perutě, ó rozepněte,
vy vzdušná oblaka;
v plášť mlhy zahalte se němé hory,
ať moře utiší svých hněvů vzdory
pod křídlem bouřňáka!
On v hrobě spí! Jenž život dýchá všude:
v blesk, jenž plál oblohou i v květy rudé,
jež hoří ve trávě,
i v hnízdo orla na skal ostré stěně,
v strom, nad propasť jenž chýlí zamyšleně
skráň v poupat záplavě.
85
Spí! shasněte, vy lampy nebes stkvoucí,
ó hvězdy, co v tmy vnoří slunce žhoucí
svou zářnou pochodni!
pak v stínu, v tmách, jež míhají se plaše,
kéž plá u Jeho hrobu srdce naše
jak lampa náhrobní!
86
Resurgendis!
„Vstalť jest, není ho tuto!“
Mar. 16–6.
Den svatý vzplanul již hle, zora zlatá
kol paprsků zář smavou rozhazuje;
květ voní, zpívá pták, že země jatá
na vlnách písní těch se chvějíc, pluje.
Den svatý vzplanul již, den allelují,
na srdcí vašich hrob zář jeho padá,
kde ještě stín a temno chmurné bují,
kde hřích své pavučiny rozepřádá.
Ach, otevřete srdce svoje honem,
kdy na ně tluče jako posel Boží
anděl, milost svatá, v květu vonném,
ať v nitro vaše bohatství své složí;
ať těžký kámen s duše zvolna svalí
a mastí drahých vůni v hrob ten střese,
ať jako Kristus, vítěz z mrtvých vstalý
duch očistěn se do azuru vznese.
87
Resurexit.
Jak smutné šero padá s větví stromů,
kdy první červánků svit s kraje hor
se rozpačitě dívá v strže lomů,
je líbá, zlatí jako štíty domů,
jež v dálce vstaly nad obzor;
tak náhle s duše mojí dávné stíny
se tratí, mizejí, že nevím kam,
a první úsvit usmířené viny
se dívá v srdce mého rozvaliny
a otvírá je vzpomínkám.
Ó milé kouzlo blaha vzkříseného!
zda ohlas zpěvů rajských v srdce slét?
hle, vůně sladká tiše vstoupá z něho,
jak s hrobu snů a mládí ztraceného
by anděl také těžký kámen zved!
88
Když šlo processí.
1.
Zpěv slyším! Píseň dojemná a tklivá
hřmí jako bouře a zas sténá snivá –
tak vzdychá listí v podvečerním tichu,
kdy rosa padá květům do kalichu,
a měsíc z moře stínů vstává zvolna...
Já chvím se; bolesť divná, neodolná
v mé oko smutné vábí hořké slze,
cos tísní mě, a jako v šeré mlze
dnů zašlých, na něž vzpomínáme rádi,
přede mnou táhne pomalu jich řada –
ó kouzlo písně! jak v mé nitro padá,
mně jest, jak volalo by z ní mé mládí.
89
2.
To processí jde; táhnou ulicemi,
jich kroky budí v žáru spící zemi;
vzduch žhavý mocným ohlasem se třese,
pták – píseň letí, neví, kam se snese:
teď i ti obři němí na portálu,
jenž stejně v noci stínu i v dne palu
jho paláců vždy nesou na své šíji,
jak oživli by sladkou melodií –
ach, slyš! mně zdá se, s kamenných těch retů
jak hymnus zazníval by v chorál lidu...
Sám Bůh se pohnul jistě ve Svém klidu
a usmál se v tu harmonii světů!
* * *
90
3.
Kdes v dálce juž se davy zbožných tratí,
a cestu za nimi jen paprsk zlatí
a rajský pták svá křídla šumným ruchem
– jich tklivý zpěv – sem rozepíná vzduchem;
ba k srdci mému jak se v letu sklání,
tam budí, budí ze sna vzpomínání,
a blahý cit mou táhne duší chorou
jak myrha cedrů rozpukanou korou;
teď strunou zašlou chvěje zpěv ten sladký,
že cítím, kdesi minul jsem práh ráje:
Ó písni svatá, pod níž srdce taje,
jdu za tebou; snad najdu – cestu zpátky!
91
4.
Ó lide můj! nechť tebe ve prach hnětou,
nechť bojí se tě, zvou tě luzou kletou,
jak v zanícení zřím tě, věčné dítě,
tu teprv vím, jak z duše miluji tě:
ať tebou zhrdají, že nemáš citu,
jak hvězda zhaslá že jdeš beze svitu,
tvé srdce mrtvá sopka, v ní hrsť prachu;
však přijde čas, kdy vzplaneš opět v nachu:
v tom prachu jiskra jest, jež neumírá,
nechť jařmí tě, ty kráčíš pod okovy
vždy klidný, velký, čekáš zábřesk nový,
tu jiskru v srdci – a tou? tvá jest víra!
92
Buď trůnem Boha!
Žalm.
Jest srdce moje ještě plné slz a hoře,
jak bývá luh pln rosy, nežli vstane zoře
mdlá z lože paprsků; jest plné slz a hoře.
Sám těším se: je v květu zem a voní růže,
a vzduchem píseň zvoní s měkkých hnizd – teď může
tvé nitro vzplát, je v květu zem a voní růže.
Kdo zemi květ dal, ó též k tobě smiluje se;
na loktech Svých Bůh s úsměvem svět celý nese,
On láska jest i k Tobě, doufej, smiluje se.
On noci smutné na skráň věnec ze hvězd splítá,
a jestli v propasť padnou, na dně skryt je chytá
zas v dlaně Své a noci smutné věnec splítá;
nad rmutem vln se zvonce vodních liljí chvějí,
kde pučet dal jim, tam jak ptáci nad peřeji
se květy lotosu a vodních liljí chvějí.
Na skálu holou, která žhavým vedrem puká,
mech hebounký a v sprahlé lůno Jeho ruka
dá pramen vláhy tam, kde žhavým vedrem puká.
93
Má k všemu soucit, všecko má v Něm spasitele;
hned krmí mravence, hned rovná křídla včele,
kdo klesá pod křížem, v Něm najde spasitele.
Blíž u tebe jest; co Jeho dech vlá na tvé skráni,
juž prchá před Ním žal, jak v slunci páry ranní,
i smutku mrak, jenž chmurný bloudil na tvé skráni.
Hle, nebe v hvězdách planoucí jest trůnem Boha,
a zemi ve květu má v podnož Jeho noha –
Ó srdce, chceš-li štěstím vzplát, buď trůnem Boha!
94
Víře.
Ó, květe edenský tak plný vůně,
s věčnosti břehů nad světů jenž tůně
se skláníš; hle, jak země kletbou zhnětlá
tvým jedním políbením svatým zkvetla;
tys duše křídlem, jímž si stezku razí
i dálným vesmírem, jenž beze hrází,
jímž vznáší se nad širých světů kraje;
jsi bleskem, který proniká i taje,
v něž Božství svaté člověku se halí
ve ňadrech přírody i v hvězdné dáli;
tys vůdcem cestou k ztracenému ráji,
tvá slova rosou v duši zapadají
a srdce lidstva v ústret tobě tluče,
kdy v štěstí přivineš je do náruče:
jsi žití nektarem i sladkou mannou,
kam jdem, v říš ideálů zlatou branou!
95
Naději.
Co nám by život byl, ach, nebýt tebe,
ty dítě soucitu! Tys smavé nebe,
kam zraky vlhké obracíme vždycky,
v tmu zoufalství kdy rve nás osud lidský;
kdy na kříž trpkosti nás zvolna vbíjí,
nám neseš kalich, z něhož rtové pijí
zas nadšení a sílu, archanděle!
Kdy v boji věčném srdce klesá smělé,
tys štítem mu a pancířem jsi duší,
jejž rány nejtěžší pak nerozkruší;
jsi měsíce zář tichá, usmívavá:
ten z klínu noci jenom plachý vstává;
ó v jeho třpytu zkvétá vše: květ stlelý,
poušť mrtvá i ten hřbitov osamělý;
vše plno něhy, kam zář jeho padá,
a dokud noc – on nikdy nezapadá.
96
Lásce.
Z bran edenu, kdy člověk smuten kráčel,
proud slzí hořkých tvář mu tesknou smáčel,
ty, dítě Božské, ve soucitu za ním
vždy kráčela jsi s tichým usmíváním;
kdy pot mu čelo smýval zkrvavený,
ty stíralas jej měkkou dlaní ženy;
kdy v klínu jejím umdlen odpočíval,
tvůj sladký sen mu v truchlou duši splýval;
tys tkala jej a v úsměv jeho děcka
jsi vtělila zas kouzla ráje všecka.
Ó družko věrná! Vždy nám stojíš k boku,
žal tišíš v srdci, slzí perlu v oku,
vzdech každý, který ňadrem bouřně zmítá,
mře před tebou, tys září, která svítá
nám za hrob ještě nekonečnou šeří –
tvůj hymnus vítězný i věčnosť měří!
97
Útočiště tonoucích.
Juž slunce zhaslo – měsíce srp bílý
jak lampa zplanul nad velikým rovem;
kam padne paprsk v moři smaragdovém,
tam jak by oči šelem zajiskřily.
Jest mrtvý klid, jak bývá nad hřbitovem,
vzduch od břehu jde plný vůně, síly;
na vlnách pluje člun – teď zastavili
šíj opálenou plavci mdlí juž lovem.
Tam z vln se noří obraz Matky Boží:
než spat jdou, vždycky prosby své tam složí
za bratry, kteří bloudí mořem v dáli;
jak myslí na ně, ruce úže spjali,
zpěv jejich letí přes ta vodstva širá...
Než moře pod nimi jest hlubší jejich víra.
98
Tobě, Maria!
Ó slunce jasné, moře zlatých svitů
jež sypeš v chladné pouště lidských citů,
ó květe, pod jehož se vůní v taji
i mrtvá srdce blahem zachvívají;
ať jdeme úsvitem či noci stínem,
ať láskou žijeme, či touhou hynem,
ať pláme nadšením, či v tichém pláči
se krok náš znaven potácí a vláčí:
Tvá měkká dlaň nám každou slzu stírá
a každý vzdech, jenž na rtu sotva zmírá.
Ty slyšíš jej a úsměv Tvůj jej plaší:
Tys Matkou nám, znáš každou tužbu naši;
Tys rosou, která ústa sprahlá vlaží
a v boji života Jsi věrnou stráží,
nás stezkou hořkosti vždy doprovázíš
a růže útěchy na cestu házíš;
pak unaveni v zápasech v tu dobu,
kdy v teskné bázni kloníme se k hrobu,
Ty mluvíš k nám o ráje příštím štěstí:
v člun života s tou slétáš ještě zvěstí
jak holubice s olivovou ratolestí!
99
Smí k Tobě?
Tvůj živný bok zem otvírá, zkad žene
ruch života a poupě uzavřené
květ sladký, který utajil se v mech;
jak rosa s nebes růžových se řine
zpěv skřivana juž, nežli odpočine
luk v stinných kdesi lupenech.
Ach, tomu kouzlu srdce neodolá,
kdy sladký zjev Tvůj, nebes Paní, volá
je ze snů říše k písni nejsladčí;
ó žárem vzpláti zase v blahém štěstí,
až k nohoum Tvým se v tichém letu vznésti,
zda peruť touhy dostačí?
Což chtěl bych písní vzletět jako jednou,
kde slunce plá, kde hvězdy z rána blednou,
kde trůn Tvůj hoří zlatý v červáncích;
kde jako lilijové květy stkvělé
se vznášejí kol Tebe archandělé
a jako vůně písně jich.
Slz tesklivých se oko neubrání,
rty pohnou se jen v hořkém zavzdychání,
když dávných dob těch duše vzpomene;
ó Královno, již nad vše cením,
jež vládneš místo žezla odpuštěním,
smí k Tobě dítě ztracené?
100
Maria!
Ó jméno plné rosy, něhy, vůně!
jest sladké jako hrozny cypresové;
jím opojeni chvějí se mi rtové
a duše spita jeho zvukem stůně.
Jest vonné jako nard, jenž v lesní tůně
své roní perly žhavé, rubínové;
jak hudba tklivé a jak tóny nové,
jenž poletují na chvějící struně;
jest plno kouzla v ústech starců, dětí,
v něm poesie, edenu pták, vzletí;
nechť život drsný žal či rozkoš skýtá,
v něm sladké útěchy jest manna skrytá:
a život můj-li tone ve běd moři,
to jméno nad ním žhavou duhou hoří!
101
V Tvé svatyni.
Co myslím jen, to píseň jásající,
čím srdce chvěje se, to vůně květů;
stín smutku dávno prchnul s bledých lící,
a teskný vzdech juž roztál na mém retu.
Jak šťasten jsem, já bojím se to říci,
by štěstí jako ptáče bájných světů
se nevzneslo z mé duše zoufající –
úž’ tisknu ruce k ňadrům v svatém vznětu.
Zřím k Tobě, Matko, ne víc v rozechvění;
v mém srdci záře jako úsvit denní,
kde dříve tměla se poušť citů kletá,
tam vesnou lásky naděje zas zkvétá,
a duch můj vírou, jež v mé hrudi dřímá,
teď zem i nebe hvězdné obejímá.
102
Immaculata.
Zem mizí pod Tebou juž v tmavém stínu,
jak světlý zjev se vznášíš k nebesům;
Tvé oko září plno sladkých dum
a touhou hoří vroucí po Tvém Synu.
Ach, brzy odpočineš v Jeho klínu,
číš slastí věčných skloní ke Tvým rtům;
juž v ústret poslal archandělů tlum
a s lilijemi zástup serafínů.
A kolem Tebe tryská jas a víří:
teď roste v nekonečno cizích světů,
že hvězdy září jako zlaté chmýří,
a pod Tvou nohou měsíc stříbrem hoří –
ach, co jest proti lilje květu,
jenž nad sníh čistší z duše Tvé se noří?!
103
V tomto slzavém údolí.
Jest zem a svět i duše slzné moře;
vždy bolesť – jestřáb v srdci štěstí střehne,
a její dech jak sivý mráz hned sžehne,
kde sotva zkvetlo poupětem jen spoře;
když v blahé chvíli slunný paprsk zoře
nám v ňadra roztrpčená tiše lehne,
hned hořký kalich svůj nám ke rtům sehne
ten lidstva průvodce zas – teskné hoře.
Tak stále jde náš život žaluplný,
a výše rostou slzí smutné vlny;
kde jejich cíl? kde hráz? vždy výš se pění!
A v chvílích těch jak zlatá naděj blaha
nám upomínka na Tě v duši sahá:
v tom moři Tys nám archou ku spasení!
104
Dokonáno jest!
„Ista est pulcherrima!“
Děl v tvůrčí chvíli Hospodin: „chci zemi!“
jak velký pták když máchne perutěmi,
zem z hlubin věků na peřejích vod
jak zmítaný a chvějící se bod
se začla ve tmách valiti a nést;
i řekl Bůh: „to krásné jest!“
Dál Jeho hlas zněl stínů směs: „chci světlo!“
a jasem svým tmy beztvárné hned smetlo
v dno prostoru, jenž celý nesměrný
se v červánků šat halil nádherný;
to země žhavý byl a svatý křest,
i řekl Bůh: „to krásné jest!“
Tu z klína země pučelo to chvatem;
sníh liljí skvěl se růží nad šarlatem,
jak Tvůrce děl, a v řeky hlubinu
se klonil lotos a květ leknínu
i každý skály tes tu počal kvést;
a řekl Bůh: „to krásné jest!“
Luh země smál se v květech, vrch i nivy
a prázdný byl jen širý blankyt snivý;
děl Hospodin: „i tam má rozklene
moc tvůrčí k zdobě květy plamenné!“
hned slunce plálo, měsíc s druží hvězd;
i řekl Bůh: „to krásné jest!“
105
Že chtěl, hned písně ptáků vzduchem steskly,
hned šupin perle ve vlnách se bleskly
a život ve vesmíru vzbuzeném
pod každým listem byl a kamenem,
i v lesů hlubinách, na dlani cest;
i řekl Bůh: „to krásné jest!“
„Chci toho mít, jenž ved by rody země,
jenž obraz můj vždy Otce měl by ve mně!“
a stvořil člověka i přeskvělý
dvůr nebes celý – svaté anděly,
jenž v oblacích trůn Jeho měli nést;
i řekl Bůh: „to krásné jest!“
A svět se prostorem hnal, v stín se ztrácel,
však Bůh v sny tvůrčí znovu zas se vracel:
to nebylo, co v mysli plálo tam
těm rovno snům a toužným myšlénkám,
co od věčnosti blahem jalo hruď,
Jej nutilo říc’ tvůrčí: Buď!
Ten div chce ještě tvořit, div nad divy!...
ó chvíle svatá, ten zjev čarosnivý
zas duší Jeho jde jak před věky:
Bůh zachvěl se a vesmír bezděky
se věčnem valící v jas zahořel
a velebně hlas tvůrčí zněl:
„Buď!“ A svět v hloubí základech se třásl,
třpyt slunce, jímž den hořel, jak by hasl
před zjevem tím, jenž z hloubí věčna vstal,
a vesmír celý úžas v pouta jal,
až propuk v jásot, který v dál se nes’;
ó hymny hřmící! jaký ples!
106
Slyš! oblohy to moře blankytové,
ti ptáci nebes, bílí oblakové,
to jitro, v žhoucí nach jež zahoří,
i slunce v západ než se ponoří
do červánků vln, jako v lesa šer
pták ve své hnízdo v podvečer.
Slyš! měsíce zář jako sněhy skvící,
i hvězdy, jiskry z věčna tryskající;
noc jasná, jež jde v plné nádheře
proud paprsků za zlaté kadeře,
i blesk, ta struna žhavá vesmíru
vln vzdušných znící ve víru.
Slyš! země, jež se stydlivě v květ skrývá,
rdí růží se a fialkou se dívá,
ta země, která plodí strom i klas
dá dravci doupě, ptáku hnízdo zas,
jež ňadra mateřská vždy laskavá,
kdo lační jsou, všem podává.
Slyš! proud, jenž zmijí nivami se křiví,
lesk perel ohnivý, lesk moře sivý;
les země, jenž se vzpíná na skálu,
les moře na dně žhoucích korálů,
ten kraj, jenž plane v liljí lupenech
jak celý v bílých plamenech.
Slyš! vše, co žije ve výši, co žije v nízku,
ať moře ve vlnách, ať v moři písku.
Slyš! vrchy v sněhu, v květu doliny,
sráz roklí, propastí všech hlubiny;
co létá vše i co se plazí v prach,
stín miluje či jitra nach.
107
Hlas jejich letí, hřmí jak diví oři:
Ó květe Nazareta, sladká zoři!
ó roso milosti, ó skvoucí ráno!
a k štěstí edenu ó zlatá bráno!
Tvůj dech je sladká vůně rozmarin,
Tvář Tvoje slunce zdroj a noci stín
Ti k nohoum lehá plaše ve spěchu,
mír, štěstí vlní se v Tvém oddechu;
ó dcero nebes, Boha úsměve,
trůn Boha svaté lokte Tvé!
A výš a výš se zpěv ten mocný vzmáhal,
od země rostl, k nebesům až sáhal.
V sluch Boží sladkou harmonií zněl:
tu v zanícení dílo Své když zřel,
v Své ustál práci Bůh – ó věčná čest!
a děl pak: „Dokonáno jest!“
108
Rorate coeli!
Advent, advent! dobo svaté touhy,
v moři žalu slasti krůpěje,
v zápasy a boje, v život dlouhý
jeden blahy úsměv naděje.
V stínu noci zlatý úsvit jitra,
červánků svit ale v daleku;
cítíš, jak jdou stíny z tvého nitra,
to jak Bůh se sklání k člověku.
„Přijde, přijde“, šeptá jako v snění
duše tvoje blahem vznícená;
oko plane v zbožném roztoužení,
k nebi pnou se vroucně ramena.
Přijde, přijde, jako rosa s nebe
v květy padá v jitřním soumraku,
zrosí duši tvou a zrosí tebe
jako úrodný déšť s oblaků.
Přijde, jak když zem se otevírá,
v poupata než přes noc rozpučí:
ba, juž tluče na tvé srdce víra;
„Otevři mně svoje náručí!“
109
Sonet.
Vy tklivé písně, plny záře zlaté,
jež z hlubin duše nitrem vyzníváte,
tak vábné, na horách jak slunce lem,
jak úsměv děcka v líčku zardělém.
Vy tóny, plny kouzla, touhy svaté,
jež jako poupě v srdci spočíváte,
svou vůní těšíce mne v žití mdlém;
jste v bouřích jeho strážným andělem.
Vy paprsky, tak plny třpytu, tepla,
mé srdce v žár vždy rozháráte znova,
jež sterých klamů chladná pouta sepla.
Ó spěte dál v mé duši sladké báje,
můj ret již pro vás nemá více slova:
snad nalezne ho kdys – až v branách ráje.
110
O sancta crux!
Bludištěm hříchů tapám, ó Pane!
Cos jako bázeň mne úží,
noha má každý okamžik stane;
nevím, zda k boji se vzmuží.
Síla má chabne, z dlaně meč padá,
z levice štít mi kles k zemi;
chrabrosti květ mi ve prsou zvadá,
k nebi zrak třeští se němý.
Přede mnou propasť, kolem noc tmavá,
v bezdnu kdes cesta se ztrácí;
pochybnosť chmurná v duši mé vstává,
poslední naděj se kácí.
Což není pro mne více juž spásy?
v úzkosti ret můj tak vzdychá –
tu blesknul kříž tmou zářivé krásy,
tvář Krista, zdá se, že dýchá;
před její jasem prchá stín, mlha,
a jak se zdvihá skráň bledá,
hle, kterak krve perlami zvlhá;
zrak Jeho zvolna se zvedá.
111
Pohledl na mne: ó co v něm chvělo,
předtucha ráje, ach, eden...
v slzách jsem sklonil k podnoží čelo,
neznámou mocí jak veden.
Horečně tisk jsem žhavé své skráně
na kříž ku nohám v bolu,
slzy mé mísí s krví se Páně –
Ten ke mně sklání se dolů.
„Synu můj!“ šeptal, „vytrvej vezdy,
zmužile kráčej vždy k předu.
Já ti vstříc vzplanu, nechť hasnou hvězdy,
přes hory já tebe svedu.“
Tu silen vstal jsem, do noci kráčel,
přede mnou kříž planul svatý,
a když sklon cesty v propast se stáčel,
přes ni se v most sklenul zlatý.
A s něho manna v duši mou padla,
kdy hladem znaven jsem hynul,
žízní-li sprahlá duše zas vadla,
s něho se pramen mi řinul...
Ó kříži svatý! Plaň mi tak stále,
poslední stín mizí z nitra;
štěstím, ach, spit jdu za Tebou dále
a v srdci – červánky jitra.
112
OBSAH.
I. Tak divno7
Sloky8
Strom vyvrácený10
V zátiší11
Requiescat!13
Motiv14
V sněhu15
Žalm16
Matce!18
Ty jdeš, má jeseni!19
Smím věřit?21
V mlhách22
Zas jeseň promluvila23
Je noc24
To není mír25
Tobě, trpkosti!26
In doloribus27
Jaro28
In tenebris30
Západ v horách31
Žalm eremity32
Svému příteli!34
Jenom někdy35
Boží muka36
Na Golgotě37
Crucifixus39
Dolorosa40
U Božího hrobu42
Z kraje bídy43, 44
Při bouři noční45
Poesii46
Jen paprsk jediný!47
Červánkům48
113
Intermezzo: dětské sonety51, 52, 53
Žebravému děcku54
V aleji akátové56
Do album57, 59
Štěstí člověka61
Vždy vidím vás jen!62
Ó bdi jen!64
Babičko!65
Kytička fial66
Tak mám vás rád67
Maličké přítelkyni70
Na podobizně71
Děti72
II. Hvězda75
Modlitba77
Má duše žízní!78
Vzduch krystal je79
Doufej, synu!80
Bdí láska Boží neobsáhlá!84
Na velký pátek85
Resurgendis!87
Resurexit88
Když šlo processí89, 90, 91, 92
Buď trůnem Boha! (Žalm)93
Víře95
Naději96
Lásce97
Útočiště tonoucích98
Tobě, Maria!99
Smí k Tobě100
Maria!101
V Tvé svatyni102
Immaculata103
V tomto slzavém údolí104
Dokonáno jest!105
Rorate coeli!109
Sonet110
O sancta crux!111
E: tb; 2004
114