Žebravému děcku.

Žebravému děcku.
Vždy usmíváš se jako anděl svatý, ty ručky chudé na klíně máš spjaty a vedle berlu – věrnou družku svoji, ó, cudné poupě v rozedraném kroji; ta nevinnosť, ach, sluší tvému čelu, jak podobá se v slunci třpytícímu pelu. S tvých rtíků neustále píseň zvoní, co hlavinka se ostýchavě kloní vstříc všem, kdo cestou pospíchají s chvatem ať v prosté haleně či pod brokátem; to nevzruší tě, dál svou píseň zpíváš a jako ve snu hlavou usměvavou kýváš. Nechť pálí mráz, nechť vánice tě šlehá, z tvých očí stejně plane dětská něha; vždy klidna sedíš chladném na stupátku půl zahalena v staromódním šátku, a vlasy prosté, jimiž větry hrají, tvou hlavu jako snové zlatí oblétají. [54] Ty neprosíš, však oko tvé víc praví, že mimoděk se každý pozastaví a v klín tvůj almužnu rád tajně vloží, co svoláváš naň požehnání Boží – ó, jistě vím, že Bůh tě slyší v taji, a komu žehnáš, ruce Jeho požehnají... Rád stavím se tu, když se večer vracím a v hořkých vzpomínkách se tiše ztrácím; tvůj jeden úsměv, dítě moje, krátký stín každý zaplaší z mé duše zpátky, a cos jak zábřesk blaha v hruď se sklání: ach, učím se být šťastným aspoň v odříkání! 55