Tobě, Maria!

Xaver Dvořák

Tobě, Maria!
Ó slunce jasné, moře zlatých svitů jež sypeš v chladné pouště lidských citů, ó květe, pod jehož se vůní v taji i mrtvá srdce blahem zachvívají; ať jdeme úsvitem či noci stínem, ať láskou žijeme, či touhou hynem, ať pláme nadšením, či v tichém pláči se krok náš znaven potácí a vláčí: Tvá měkká dlaň nám každou slzu stírá a každý vzdech, jenž na rtu sotva zmírá. Ty slyšíš jej a úsměv Tvůj jej plaší: Tys Matkou nám, znáš každou tužbu naši; Tys rosou, která ústa sprahlá vlaží a v boji života Jsi věrnou stráží, nás stezkou hořkosti vždy doprovázíš a růže útěchy na cestu házíš; pak unaveni v zápasech v tu dobu, kdy v teskné bázni kloníme se k hrobu, Ty mluvíš k nám o ráje příštím štěstí: v člun života s tou slétáš ještě zvěstí jak holubice s olivovou ratolestí! 99