Smí k Tobě?

Xaver Dvořák

Smí k Tobě?
Tvůj živný bok zem otvírá, zkad žene ruch života a poupě uzavřené květ sladký, který utajil se v mech; jak rosa s nebes růžových se řine zpěv skřivana juž, nežli odpočine luk v stinných kdesi lupenech. Ach, tomu kouzlu srdce neodolá, kdy sladký zjev Tvůj, nebes Paní, volá je ze snů říše k písni nejsladčí; ó žárem vzpláti zase v blahém štěstí, až k nohoum Tvým se v tichém letu vznésti, zda peruť touhy dostačí? Což chtěl bych písní vzletět jako jednou, kde slunce plá, kde hvězdy z rána blednou, kde trůn Tvůj hoří zlatý v červáncích; kde jako lilijové květy stkvělé se vznášejí kol Tebe archandělé a jako vůně písně jich. Slz tesklivých se oko neubrání, rty pohnou se jen v hořkém zavzdychání, když dávných dob těch duše vzpomene; ó Královno, již nad vše cením, jež vládneš místo žezla odpuštěním, smí k Tobě dítě ztracené? 100