Smí k Tobě?
Tvůj živný bok zem otvírá, zkad žene
ruch života a poupě uzavřené
květ sladký, který utajil se v mech;
jak rosa s nebes růžových se řine
zpěv skřivana juž, nežli odpočine
luk v stinných kdesi lupenech.
Ach, tomu kouzlu srdce neodolá,
kdy sladký zjev Tvůj, nebes Paní, volá
je ze snů říše k písni nejsladčí;
ó žárem vzpláti zase v blahém štěstí,
až k nohoum Tvým se v tichém letu vznésti,
zda peruť touhy dostačí?
Což chtěl bych písní vzletět jako jednou,
kde slunce plá, kde hvězdy z rána blednou,
kde trůn Tvůj hoří zlatý v červáncích;
kde jako lilijové květy stkvělé
se vznášejí kol Tebe archandělé
a jako vůně písně jich.
Slz tesklivých se oko neubrání,
rty pohnou se jen v hořkém zavzdychání,
když dávných dob těch duše vzpomene;
ó Královno, již nad vše cením,
jež vládneš místo žezla odpuštěním,
smí k Tobě dítě ztracené?
100