Má duše žízní!

Xaver Dvořák

Má duše žízní!
Má duše žízní po tobě, ó písni, jak jahody květ bílý v mechu třísni po slunce třpytu v stínu šumných buků, ne ještě květ – spíš poupě na rozpuku. Jí v náruč klesni, v květ jak rosa padá a jitra zlato na hory a lada, kdy nachem rdí se stráně, les a nivy, kdy zem jest jeden obraz čarotklivý. V mé nitro dechni, jako snivá vesna v kraj dýchá smutný, když jej budí ze sna, a kolem skrání věnec z květů stáčí a místo snů tká jemu hlahol ptačí. Ó, slétni v hruď, jak nebes anděl slétá v den každý rozžít slunce – kahan světa; hle, duše má juž čeká v srdce tluku – ne ještě květ – spíš poupě na rozpuku, až „epheta“ díš a k ní vztáhneš ruku. 78