Má duše žízní!
Má duše žízní po tobě, ó písni,
jak jahody květ bílý v mechu třísni
po slunce třpytu v stínu šumných buků,
ne ještě květ – spíš poupě na rozpuku.
Jí v náruč klesni, v květ jak rosa padá
a jitra zlato na hory a lada,
kdy nachem rdí se stráně, les a nivy,
kdy zem jest jeden obraz čarotklivý.
V mé nitro dechni, jako snivá vesna
v kraj dýchá smutný, když jej budí ze sna,
a kolem skrání věnec z květů stáčí
a místo snů tká jemu hlahol ptačí.
Ó, slétni v hruď, jak nebes anděl slétá
v den každý rozžít slunce – kahan světa;
hle, duše má juž čeká v srdce tluku –
ne ještě květ – spíš poupě na rozpuku,
až „epheta“ díš a k ní vztáhneš ruku.
78