Když šlo processí.

Xaver Dvořák

Když šlo processí. 1.
Zpěv slyším! Píseň dojemná a tklivá hřmí jako bouře a zas sténá snivá – tak vzdychá listí v podvečerním tichu, kdy rosa padá květům do kalichu, a měsíc z moře stínů vstává zvolna... Já chvím se; bolesť divná, neodolná v mé oko smutné vábí hořké slze, cos tísní mě, a jako v šeré mlze dnů zašlých, na něž vzpomínáme rádi, přede mnou táhne pomalu jich řada – ó kouzlo písně! jak v mé nitro padá, mně jest, jak volalo by z ní mé mládí. 89 2.
To processí jde; táhnou ulicemi, jich kroky budí v žáru spící zemi; vzduch žhavý mocným ohlasem se třese, pták – píseň letí, neví, kam se snese: teď i ti obři němí na portálu, jenž stejně v noci stínu i v dne palu jho paláců vždy nesou na své šíji, jak oživli by sladkou melodií – ach, slyš! mně zdá se, s kamenných těch retů jak hymnus zazníval by v chorál lidu... Sám Bůh se pohnul jistě ve Svém klidu a usmál se v tu harmonii světů! * * * 90 3.
Kdes v dálce juž se davy zbožných tratí, a cestu za nimi jen paprsk zlatí a rajský pták svá křídla šumným ruchem – jich tklivý zpěv – sem rozepíná vzduchem; ba k srdci mému jak se v letu sklání, tam budí, budí ze sna vzpomínání, a blahý cit mou táhne duší chorou jak myrha cedrů rozpukanou korou; teď strunou zašlou chvěje zpěv ten sladký, že cítím, kdesi minul jsem práh ráje: Ó písni svatá, pod níž srdce taje, jdu za tebou; snad najdu – cestu zpátky! 91 4.
Ó lide můj! nechť tebe ve prach hnětou, nechť bojí se tě, zvou tě luzou kletou, jak v zanícení zřím tě, věčné dítě, tu teprv vím, jak z duše miluji tě: ať tebou zhrdají, že nemáš citu, jak hvězda zhaslá že jdeš beze svitu, tvé srdce mrtvá sopka, v ní hrsť prachu; však přijde čas, kdy vzplaneš opět v nachu: v tom prachu jiskra jest, jež neumírá, nechť jařmí tě, ty kráčíš pod okovy vždy klidný, velký, čekáš zábřesk nový, tu jiskru v srdci – a tou? tvá jest víra! 92

Básně v knize Stínem k úsvitu: