Na Golgotě.

Xaver Dvořák

Na Golgotě.
Jak jiskra v popeli zář slunce v mracích hasla, kde jaký stín z dna roklin, z propastí hned vstal; to křídla satana se ve oblacích třásla, jež nad zemí zas ze sna vzbuzen rozepjal, že starý hněv a vzdor mu v nitru znovu vzplál, ryl vrásky – chmury těžké na prokletém čele; a pod křížem lid sytý pomstou jásal dál, že ruce jeho Božství stupit dost jsou smělé, a padnul stín i ve tvář Boha – Spasitele! Slyš! „dokonáno“ volá Bůh a s kříže vzhlídá, pak hlavu sklonil, úsměv na rtu zvolna has; „ó dokonáno“ nebe zemi odpovídá, je opakuje hora hoře zas a zas; v tom z těla Spasitele tryskne žhoucí jas, jímž každá krůpěj krve jako rubín hoří, plá z každé rány v Božském těle, z mrtvých řas, jím každý hřeb a každý trn, jenž v skráň se noří, teď svítí, září, plane jako tisíc zoří. A satan bleskem jeho tknutý z nenadání zas v temno klesnul zpět – byl velký jeho pád! s ním v propasti se bezdno řítí, sklání i stínů chmurných, těžkých nekonečný řad – teď na skráně se dumné země s kříže klad’, jí dotknul se, hned celá tajemně se chvěla; květ každý, co jich měla, na ňadrech jí svad’ a hory třásly se a chvílí s jejich čela jak slza kamenná v hloub puklá skála sjela. 37 Tam zašlých hrobů tknul se jenom zlehka, v taji, kde v mrtvých hrudích zhasly svaté zápaly; hle, pod ním s rachotem se mocně otvírají, kam dlouhých věků rozpoutané přívaly své runy smutné – prach a popel, vepsaly: ach, kam se jeho svatá záře jenom snula, tam bolesť, láska, soucit vroucí vzrůstaly... a padnul v srdce lidská – jako tvrdá žula, jež věky v nebe strmí – ta se nepohnula! 38

Básně v knize Stínem k úsvitu: