Žalm eremity.

Žalm eremity.
Svých hněvů řeky valné zadrž, světů Pane, ať zhasne svaté pomsty žár, jenž v nitru plane; mrak nenávisti, jenž Tvé skráně stínem vroubí, ať padne zpět, zkad přišel, v zapomnění hloubí! Ó viz mě u Svých nohou, k Tobě volám v pláči; mé slze krví rudnou, – rci, ach, zda to stačí? Má bolesť oheň jest, jímž srdce mé se čistí, jak vichr, který pryč rve svadlých květů listí. Jsem žebrákem – ne, víc! já ztratil věčné nebe, jsem Prometheus, který k skalám spoutal sebe! Sup bázně rve hruď moji, pochybnosti šakal; žel, chudý lup vás lačně v nitra poušť tu vlákal. Vždy hlodají a s lupu nic je nezapudí, ni v stínu noc, ni v záři červánkové rudí. Jak včel teď žahadla to myšlénky v skráň ryjí, ať den, ať noc jde, trýzně hlod ó nepomíjí. 32 Ó bolesti, vy všecky, jež sem jdete v děsu, své ruce rozpínám vstříc, na kříž svůj vás vnesu. Vím, v žernov zrno padá, nežli vzejde v běli; vy žernov jste a zrno – zde můj život celý! Tak vedle starých hrobů nový život zkvétá; měj země tělo jen – však duch ať k nebi vzlétá! 33