Rorate coeli!

Xaver Dvořák

Rorate coeli!
Advent, advent! dobo svaté touhy, v moři žalu slasti krůpěje, v zápasy a boje, v život dlouhý jeden blahy úsměv naděje. V stínu noci zlatý úsvit jitra, červánků svit ale v daleku; cítíš, jak jdou stíny z tvého nitra, to jak Bůh se sklání k člověku. „Přijde, přijde“, šeptá jako v snění duše tvoje blahem vznícená; oko plane v zbožném roztoužení, k nebi pnou se vroucně ramena. Přijde, přijde, jako rosa s nebe v květy padá v jitřním soumraku, zrosí duši tvou a zrosí tebe jako úrodný déšť s oblaků. Přijde, jak když zem se otevírá, v poupata než přes noc rozpučí: ba, juž tluče na tvé srdce víra; „Otevři mně svoje náručí!“ 109