Rorate coeli!
Advent, advent! dobo svaté touhy,
v moři žalu slasti krůpěje,
v zápasy a boje, v život dlouhý
jeden blahy úsměv naděje.
V stínu noci zlatý úsvit jitra,
červánků svit ale v daleku;
cítíš, jak jdou stíny z tvého nitra,
to jak Bůh se sklání k člověku.
„Přijde, přijde“, šeptá jako v snění
duše tvoje blahem vznícená;
oko plane v zbožném roztoužení,
k nebi pnou se vroucně ramena.
Přijde, přijde, jako rosa s nebe
v květy padá v jitřním soumraku,
zrosí duši tvou a zrosí tebe
jako úrodný déšť s oblaků.
Přijde, jak když zem se otevírá,
v poupata než přes noc rozpučí:
ba, juž tluče na tvé srdce víra;
„Otevři mně svoje náručí!“
109