Hvězda.

Hvězda.
Třpyt čarný; jak se nad Betlémem stkvěla, stín k zemi pad’, jenž nad nivami lét’, noc závoj sňala s dumavého čela a snivá v lesy cedrové šla zpět. Květ každý kalich zmaten otevíral a vzduchem táhla vůně lilijí; stesk ptáků probuzených jakby zmíral ve stínu fíků, šumných pinií. Chór andělů se snášel zvolna k zemi, s jich retů hřímal hymnus nadšený a láska kryla svými perutěmi svět, v moři bludů člun už ztracený. Přes věků stín a temno od té chvíle vždy plane čistá, snivě zářící, jak stříbro kam se řine světlo bílé, tam andělé jdou tklivě pějící. Tam Bůh se v srdcích lidu opět tají a mluví láskou, jasem ve zraku; tam záští hořkosť neznámou je bájí a svět jest plný Božích zázraků. – 75 Proč nad námi svit její zlatý bledne, jak nad Golgotou zhasnul docela? to zášť vždy křídlo dračí z hlubin zvedne, by její tvář nám stkvoucí zastřela: Jen milujme! a vzplá svit její sladký ve mracích jako oko z tmavých řas; Ó, vzplane! k Betlému se vraťme zpátky a buďme celým srdcem dětmi zas! 76