Děti.

Děti.
Ve trávě vysoké a v bílých květů sněhu se rusé hlavy dětí míhaly a plály: květ máku v tváři, v oku růží něhu, a ručky jich se skvěly – lilje z dálí. To bylo v létě, v sladké odpoledne, kdy večer horám z pláště skrytě zírá, a čeká jen, až vrchům na dlaň sedne mdlé ptáče, slunce, které v krvi zmírá. Ó v jeho paprscích jak v proudu víly se honily, jak ptáčci pod lupením, když upadly, je v náruč květy skryly, svou vůni vdechly jim svým políbením. A sotva povstaly, dál jde jich vřava; hle, zástup diblíků to zdá se chvílí, jich ples a ruch, jenž neustává, vždy nový jest a vždy tak roztomilý. Teď chytají zář slunce v dlaň, k jich čelu jež slétá, smějíce se v šumném reji a nevědí, že šat to archandělů, jenž kolem nich se bílí procházejí. 72