Děti.
Ve trávě vysoké a v bílých květů sněhu
se rusé hlavy dětí míhaly a plály:
květ máku v tváři, v oku růží něhu,
a ručky jich se skvěly – lilje z dálí.
To bylo v létě, v sladké odpoledne,
kdy večer horám z pláště skrytě zírá,
a čeká jen, až vrchům na dlaň sedne
mdlé ptáče, slunce, které v krvi zmírá.
Ó v jeho paprscích jak v proudu víly
se honily, jak ptáčci pod lupením,
když upadly, je v náruč květy skryly,
svou vůni vdechly jim svým políbením.
A sotva povstaly, dál jde jich vřava;
hle, zástup diblíků to zdá se chvílí,
jich ples a ruch, jenž neustává,
vždy nový jest a vždy tak roztomilý.
Teď chytají zář slunce v dlaň, k jich čelu
jež slétá, smějíce se v šumném reji
a nevědí, že šat to archandělů,
jenž kolem nich se bílí procházejí.
72