V zátiší.

Xaver Dvořák

V zátiší. 1.
Stín větví plných listů žlutých mi teskně zírá do oken, kus nebe, oblak nepohnutých, v nichž slunce kmitá jako sen; i vítr usnul kdesi v mechu a křídla složil znavená, pták umlknul, a v tichém vzdechu se dmou jen ňadra vzrušená... Těch jesení já mnoho prožilprožil, než nadějí květ mojich svad’; teď vzpomínkou v mém srdci ožil, a velký stín v mou duši pad’.
2.
Ty větry jak by venku lkaly a v okno bijí perutí; pruh zahrádky se v temno halí a duše v teskné pohnutí. Ó vzdej se! marná touha tvoje, ten kříž tě více nespasí; jsou marny mrtvení a boje a odříkání zápasy; 11 jak výsměch světa sem až proudí ten ulic šum a vír a ruch, mé oko v temnu venku bloudí a v temnu pochybností duch: jen jednou v žití jaro zkvétá, skráň ozdob jeho růžemi; pryč choré sny, než prchnou léta, vše usmíří se pod zemí. Co po dni jasném ku večeru můž’ přijít, ne-li noc a tmy? A náhle v mlhavém tom šeru vzplál bílý měsíc s hvězdami! Hle, noc má svoji záři milou, hrob naděje zas zlatý svit: má víra roste novou silou a pučí v květ: to nebes klid! 12