Tak divno...

Xaver Dvořák

Tak divno...
Tak divno je mi jako poupěti, než v růži rozpučelo zcela; jak motýlu,motýlu než z kukly vyletí a ponoří v zář křídla stkvělá; ba jest mi jako bývá ptáčatům, když křídlo v první let se zvedá; jak lesu bývá, kdy noc plna dum mu v duši hvězdnou září shlédá: co k vodě táhne štíhlých laní řad, že sotva sehnou květ, tak zticha, hned nad vlnami začal měsíc plát, kde sténá rákosí a vzdychá... Tak je mi bolno a hned sladko zas v tvém náručí, ó poesie, kdy prvně noří se v tvůj třpyt a jas a z číše krásy tvé má duše pije; ba sotva po těch řádcích zde se mih’ tvůj obraz půvabu a světla, hle, z kukly těchto veršů nesmělých má první píseň tiše vzlétla. 7