Tak divno...
Tak divno je mi jako poupěti,
než v růži rozpučelo zcela;
jak motýlu,motýlu než z kukly vyletí
a ponoří v zář křídla stkvělá;
ba jest mi jako bývá ptáčatům,
když křídlo v první let se zvedá;
jak lesu bývá, kdy noc plna dum
mu v duši hvězdnou září shlédá:
co k vodě táhne štíhlých laní řad,
že sotva sehnou květ, tak zticha,
hned nad vlnami začal měsíc plát,
kde sténá rákosí a vzdychá...
Tak je mi bolno a hned sladko zas
v tvém náručí, ó poesie,
kdy prvně noří se v tvůj třpyt a jas
a z číše krásy tvé má duše pije;
ba sotva po těch řádcích zde se mih’
tvůj obraz půvabu a světla,
hle, z kukly těchto veršů nesmělých
má první píseň tiše vzlétla.
7