Zas jeseň promluvila...

Xaver Dvořák

Zas jeseň promluvila....promluvila...
Zas jeseň promluvila k srdci mému, hlas její vůně květů uvadlých, šum listí suchých v mísce vodojemu, kde vlnek zlatých zmlknul roj a smích. V plášť mlhy zahalena tiše kráčí, do oken mých se smutně zadívá; hled její plný slz, a v tichém pláči dál stoupá pustým krajem truchlivá. – Ó jeseň žití mého zádumčivá! ó zůstaň u mne aspoň na chvíli; mně teskno tak, a v duši se mi stmívá, kde zašlé sny se zase vzbudily. Svou hlavu k ňadrům zvolna v žalu skláním; já nechci, nechci více vzpomínat, pryč snové, jež se slétáte k mým skráním; nač starý žár zas rozdýmat? Nač rušíte mě ještě v podjeseni, kdy srdce netouží víc po štěstí, kde nebe snů se více nezrůmění, a květ jen na hrobech jich šelestí... 23