U Božího hrobu.

U Božího hrobu.
Moc neznámá mě ve prach kleknout nutí; já nevím, proč se ruka moje spíná, proč z očí tryskly slzy ve pohnutí; to chvějí se Tvá ústa, Kriste, siná? „Tvůj dech, jak páchne smrtí, bídný, bídný, z tvých očí nenávisť se děsně šklebí; ó marně hledáš mír, chceš býti klidný a s rouháním svou ruku zvedáš k nebi; co bylo svatého, tys vyrval z nitra, ve bahně hříchů toneš zvolna, jistě; chceš uloupiti sobě eden zchytra, a klam a hřích je tvoje útočiště; viz rány mé, jak zas se otvírají, tvá ruka hlouběj trny ve skráň tlačí; hle, krve krůpěje jak na nich hrají a místo slzí proud jich tvář mou smáčí; jak Jidáš přicházíš – smích ve své tváři, jak on chceš líbat krvavé mé čelo, ač svědomí tvé křičí: lháři, lháři! – a přece se ti mne, ach, nezželelo?“... A bledý klečím, úzkosť v srdce padá; ach, myslím, duch můj náhle žalem zšílí – jdou líbat, lidstva kolem dlouhá řada, jen já, jen já – ach, nemám k tomu síly. 42