Sloky.

Sloky.
Jest nebe tvář ve smutku závoji, jej slunce nadzvednout se zdráhá, a kalich květů rozvát po zemi jak rozbitá číš tvého blaha. Tvé oči vlhnou, hlava kloní se; list žlutý na stromu se chvěje: na stromu života to vzpomínka, než oderve ji beznaděje. * * * Zem v mlhách tone jako v mrákotách; jak svíce u rakve když kmitá, hle, slunce sotva chvíli probleskne a v rosy krůpějích se chytá. Tu nepoznáváš kouzla země víc; co zasel čas, teď chvatně sklízí: ó marně tiskneš k ňadrům ruce své, tvůj krásny sen – s ním také zmizí. * * * 8 Ty vody kalné tiše plynou v dál, a hvozdy smutkem jsou už němé; a květy, kde jsou ještě v poupatech, slyš, jak by dechly: uvadneme! Mé oči kalí se tak slzami; ó, písně, kam jste prchly, rcete! ach, štěstí, lásko, sladká poupata, mám uvěřit, že uvadnete?! 9