Dokonáno jest!

Dokonáno jest! „Ista est pulcherrima!“
Děl v tvůrčí chvíli Hospodin: „chci zemi!“ jak velký pták když máchne perutěmi, zem z hlubin věků na peřejích vod jak zmítaný a chvějící se bod se začla ve tmách valiti a nést; i řekl Bůh: „to krásné jest!“ Dál Jeho hlas zněl stínů směs: „chci světlo!“ a jasem svým tmy beztvárné hned smetlo v dno prostoru, jenž celý nesměrný se v červánků šat halil nádherný; to země žhavý byl a svatý křest, i řekl Bůh: „to krásné jest!“ Tu z klína země pučelo to chvatem; sníh liljí skvěl se růží nad šarlatem, jak Tvůrce děl, a v řeky hlubinu se klonil lotos a květ leknínu i každý skály tes tu počal kvést; a řekl Bůh: „to krásné jest!“ Luh země smál se v květech, vrch i nivy a prázdný byl jen širý blankyt snivý; děl Hospodin: „i tam má rozklene moc tvůrčí k zdobě květy plamenné!“ hned slunce plálo, měsíc s druží hvězd; i řekl Bůh: „to krásné jest!“ 105 Že chtěl, hned písně ptáků vzduchem steskly, hned šupin perle ve vlnách se bleskly a život ve vesmíru vzbuzeném pod každým listem byl a kamenem, i v lesů hlubinách, na dlani cest; i řekl Bůh: „to krásné jest!“ „Chci toho mít, jenž ved by rody země, jenž obraz můj vždy Otce měl by ve mně!“ a stvořil člověka i přeskvělý dvůr nebes celý – svaté anděly, jenž v oblacích trůn Jeho měli nést; i řekl Bůh: „to krásné jest!“ A svět se prostorem hnal, v stín se ztrácel, však Bůh v sny tvůrčí znovu zas se vracel: to nebylo, co v mysli plálo tam těm rovno snům a toužným myšlénkám, co od věčnosti blahem jalo hruď, Jej nutilo říc’ tvůrčí: Buď! Ten div chce ještě tvořit, div nad divy!... ó chvíle svatá, ten zjev čarosnivý zas duší Jeho jde jak před věky: Bůh zachvěl se a vesmír bezděky se věčnem valící v jas zahořel a velebně hlas tvůrčí zněl: „Buď!“ A svět v hloubí základech se třásl, třpyt slunce, jímž den hořel, jak by hasl před zjevem tím, jenž z hloubí věčna vstal, a vesmír celý úžas v pouta jal, až propuk v jásot, který v dál se nes’; ó hymny hřmící! jaký ples! 106 Slyš! oblohy to moře blankytové, ti ptáci nebes, bílí oblakové, to jitro, v žhoucí nach jež zahoří, i slunce v západ než se ponoří do červánků vln, jako v lesa šer pták ve své hnízdo v podvečer. Slyš! měsíce zář jako sněhy skvící, i hvězdy, jiskry z věčna tryskající; noc jasná, jež jde v plné nádheře proud paprsků za zlaté kadeře, i blesk, ta struna žhavá vesmíru vln vzdušných znící ve víru. Slyš! země, jež se stydlivě v květ skrývá, rdí růží se a fialkou se dívá, ta země, která plodí strom i klas dá dravci doupě, ptáku hnízdo zas, jež ňadra mateřská vždy laskavá, kdo lační jsou, všem podává. Slyš! proud, jenž zmijí nivami se křiví, lesk perel ohnivý, lesk moře sivý; les země, jenž se vzpíná na skálu, les moře na dně žhoucích korálů, ten kraj, jenž plane v liljí lupenech jak celý v bílých plamenech. Slyš! vše, co žije ve výši, co žije v nízku, ať moře ve vlnách, ať v moři písku. Slyš! vrchy v sněhu, v květu doliny, sráz roklí, propastí všech hlubiny; co létá vše i co se plazí v prach, stín miluje či jitra nach. 107 Hlas jejich letí, hřmí jak diví oři: Ó květe Nazareta, sladká zoři! ó roso milosti, ó skvoucí ráno! a k štěstí edenu ó zlatá bráno! Tvůj dech je sladká vůně rozmarin, Tvář Tvoje slunce zdroj a noci stín Ti k nohoum lehá plaše ve spěchu, mír, štěstí vlní se v Tvém oddechu; ó dcero nebes, Boha úsměve, trůn Boha svaté lokte Tvé! A výš a výš se zpěv ten mocný vzmáhal, od země rostl, k nebesům až sáhal. V sluch Boží sladkou harmonií zněl: tu v zanícení dílo Své když zřel, v Své ustál práci Bůh – ó věčná čest! a děl pak: „Dokonáno jest!“ 108